1.kapitola (Jackie Decker)

První kapitola nás seznamuje s Danielem a Rohanou. Dívka o nířž se říká že je prokletá odvede Daniela dál od vesnice. Ale proč?

Oči které nepláčí...

     Malý chlapec s modrýma očima seděl na břehu malé říčky Seleny a hleděl na dva úhoře, kteří se v ní spolu honili. Ani sám nevěděl, proč ho tolik zaujali. Jen tam tak seděl se zamračenou tváří a chmurami v jinak líbezných očích. Byl dnes obzvláště smutný. Slavil zrovna dvanácté narozeniny... Tedy spíše neslavil. Nikdo si na ně ani nevzpomněl. Nikoho nezajímalo, že je tomu právě dvanáct let, kdy přišel na tento bezútěšný svět plný smrti a temnoty. Matka mu zemřela, když mu bylo pět a otec musel dnes časně odejít na lov. Jeho přátelé byli buďto už tak staří že šli lovit s dospělými nebo tak mladí, že je jejich matky nechtěly pustit samotné ani k sousedům...

     "Danieli?" oslovil jej chápavý, známý, dívčí hlas. On se ale neohlédl. Věděl, že za ním přišla Rohana, dcera náčelníka, ale nijak se s ní nechtěl bavit. Ostatní kluci by se mu smáli. Byl smutný a snad ho i těšilo, že ji slyší, ale povídat si s ní nechtěl.

     Dívka přicupitala blíže a přiklekla k němu. Byla o rok mladší než on, a dnes měla také narozeniny. Byla dcerou náčelníka, jejich vesnice, ale neměla v sobě nic ze své starší sestry, Ronji. Ronja, byla vyspělá už v útlém věku a měla duši muže. Duši válečníka, jak se její otec chlubíval. Jenže Rohana byla obyčejná. Neměla pevné divoké oči plné vášně ani silné tělo. Měla jen spousty smyšlených příběhů a světů do nichž se ukrývala aby unikla strastem běžného života.

     „Máš oči pravého muže," pravila po chvíli tíživého mlčení, „oči, které nepláčí..."

     Daniel se na ni podíval s neskrývaným údivem. Překvapilo ho, když promluvila zastřeným hlasem plným prapodivné úlevy. Pokaždé když totiž takto promluvila, stalo se něco zlého...

     „Co jsi to řekla?!" rozzlobil se na ni.

     „A co jako?" odvětila překvapeně.

     Daniel se zahleděl do její bledé tváře, která se ani v největších letních hicech neopálila, a hledal v ní nějaký náznak něčeho podezřelého. Všiml si, že krom hlasu má zastřené i oči. Viděl v nich jakousi mlhu...

     „Pojď Danieli, tam na druhý břeh... Musím ti něco ukázat," sdělila mu. Dan ji nepoznával, připadala mu jiná... Nevěděl, co by měl dělat. V hrudi měl srdce ztěžklé strachem a úzkostí. Věděl, že by se měli vrátit do vesnice, ale nedokázal to. Jako omámený následoval malou Rohanu po kmeni stromu přes řeku. Nebyl schopen na nic myslet...

     Pozoroval sám sebe jak prochází lesem. Překračoval kameny, brodil se trním a nebyl ani schopen vnímat bolest odřených a od kopřiv popálených nohou. Náhle z ničeho nic ztratil půdu pod nohama. Jeho mozek se probudil z otupělosti a on náhle cítil nejen bolest od odřenin a popálenin, ale i zlomeninu pravé nohy a bolest zad. Daniel ležel v tmavé jámě připomínající past na nějaké zvíře.

     Nejprve zařval bolestí, ale pak i zděšením: "Auu!!! Rohano?! Rohano?!!!", volal dívčino jméno. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil co se vlastně stalo...

     „Dane?!" křičela, když se podívala dolů. Teď už měla oči zase jako dřív. Hnědé, plné jisker života. Její světlé vlnité vlasy jí špinavé splývaly podél obličeje a Daniel pocítil zmatek. Netušil, jací démoni ovládali její duši, ale čím byla starší, tím byly její záchvaty horší. Děsil se její posedlosti, ale nyní byl odkázán na její pomoc.

     „Co se stalo? Povídej!" volala zoufale pobíhajíc okolo jámy. Daniel se pokusil posadit, ale nepodařilo se mu to. Zády mu projela ostrá řezavá bolest: "Rohano! Nemohu se hýbat. Prosím... Musíš sehnat pomoc. Sama mě odtud nevytáhneš."

     „Ale jak?... Jak se ti to stalo? Kde to vlastně jsme? Jak to že jsme tak daleko od vesnice? Kudy mám jít?!..." ptala se dívka s upřímným zoufalstvím. Daniel sám nevěděl co se stalo, natož aby udílel rady. Věděl však, že se musí vzchopit. Nemůžou zmatkovat oba.

     „Poslouchej Rohano," volal na ni pevným i když bolestným hlasem, "najdi dva klacky. Spíš tenčí větve. Tenké ale pevné. Potom si sundej plášť a navleč ho na ně! Až tohle budeš mít, tak se vrať, já ti řeknu co dál." Rohana se ještě celá zmatená chtěla ptát, ale Dan jí to nedovolil. Kdo z nás je na tom teď hůř? Ptal se sám sebe. On byl sice zraněný, ale ona vůbec o ničem nevěděla. Nepamatovala si na nic z toho co se stalo u řeky ani potom. Daniel jí litoval. Teď už věděl proč se jí potají říká Prokletá...

     Netušil jak dlouho ležel v jámě. Cítil jak mu dřevění zlomená noha stejně jako bolest v zádech, ale byl bezmocný. Nezbylo mu než doufat, že to Rohana zvládne. Nakonec po dlouhé chvíli se její obličej objevil nad ním: "Mám to," zvolala o poznání klidněji.

     „Dobrá! Teď vyšplhej tam na ten strom s těmi liánami a dvě uřízni. Nějaké slabší!" volal ještě když už mu zase zmizela z dohledu. Po chvíli se ozvaly dvě duté rány a pak už ji znovu spatřil. Ještě se chvěla zděšením, ale bylo na ní znát, že si díky jeho pokynům udržela duchapřítomnost.

     „Tak a teď. Spusť podél okraje jámy ty liány a stejným způsobem dolů pomalu spusť i ta nosítka, " Daniel počkal až tak učiní, "a teď se pokus nějak opatrně slézt za mnou!" Rohana se opravdu pokusila, ale měla co dělat aby tam nakonec nespadla taky. Když ji Daniel uviděl zblízka, všiml si, že je bledší než předtím. Jako by i její vlasy byly světlejší a oči nabyly odstín šedé. Chvíli na ni zůstal ohromeně zírat, ale pak se vzpamatoval a pokračoval v pokynech. Nechtěl čekat až se zase změní. Děsila ho jako přízrak, o nichž slýchal, že čekají v každém stínu.

     „Opatrně mě nadzvedni a podlož mne těmi nosítky," přikázal. Uvědomil si, že mu zhrubl hlas strachem, ale to už nedokázal ovládnout. Nevěděl, z čeho má větší strach, jestli z Rohany, nebo z toho co řekne otec až se v tomhle stavu vrátí do vesnice. Rohana byla vůči němu natolik šetrná, že ho to ani moc nebolelo, když pod něj pomalu soukala provizorní nosítka.

     „Výborně, a teď vezmi jednu tu liánu a přivaž mě k nim. Musíš ale opravdu pevně," Daniel si ani nebyl jistý, že jeho plán vyjde, ale musel to zkusit. Zatímco ho Rohana přivazovala uvažoval co asi řekne všem ve vesnici. Budou se mě ptát a Rohana se na nic nepamatuje. Přemítal, ale ničeho se nedobral. Pak už byl celkem pevně přivázán. Tak pevně jak to jen dokázala jedenáctiletá dívka.

     „A teď to nejdůležitější," pravil k ní, "vezmi druhou liánu a přivaž jí k té první. Musíš ale uprostřed! A ať je to pevný uzel. Potom vylezeš nahoru s druhým koncem té liány a přehodíš ji přes nějakou pevnou větev. Nemusí být přímo nad jámou spíš někde trochu bokem. No a nakonec se mě pokusíš vytáhnout. Nebude to lehké, ale přes větev by to mohlo jít..." Daniel už byl vyčerpaný. Bolest ho zmáhala a k tomu všemu pociťoval i následky šoku, který v zájmu své záchrany nemohl dát najevo.

     Rohana dělala co bylo v jejích silách. Uvázala tak pevný uzel, jak jen byla schopná, poté vylezla ven z jámy a přehodila liánu přes silnou větev jednoho stromu. Vylézt ven se ukázalo být těžší než dolů, ale povedlo se jí to. Byla špinavá a měla rozedřené nohy, ale přesto se snažila vydat všechny své síly na jeho záchranu. Jen její slzy dávaly najevo, že cítí bolest. Jenže neplakala pro rozedřené nohy, ale pro bolest v srdci... Pro bolest z toho, že si vůbec nic nepamatuje a pro strach z vlastní viny.

     Nakonec když už stála nad jámou, uvázala na konec liány kámen a přehodila ji tak snáze přes onu větev. Nebyl to nijak těžký kámen, ale zatížil liánu natolik, že ji nezadržely slabé větvičky, které jí rostly v cestě. Rohana pak uchopila konec s kamenem a zatáhla.

     Danielova nosítka se zazmítala ale zase dosedla zpátky. Mělo mi dojít, že je na to slabá. Pomyslel si. Po chvíli čekání, přemáhání bolesti a spánku, se nosítka pohnula znovu. Tentokrát začal Daniel pomalu stoupat. Bylo to stoupání vskutku pomalé a bolestivé, ale chlapec ani nezasténal. Věděl, že nesmí dát najevo slabost. Musel být silný a statečný pokud chtěl, aby Rohana zase nepropadla v hysterii.

     Rohana netušila, kde nakonec vzala tolik sil, aby nosítka vytáhla i s Danielem až nahoru. Jakmile však byl v bezpečí, upoután na provizorní lůžko, omdlela. Dolehla na ni tíha všeho, co se stalo, a ona ji neunesla. Proč jsem vždy po ztrátě paměti tak unavená? Ptala se sama sebe když upadala do bezvědomí. Oproti tomu Daniel žádnému nervovému vypjetí nepodlehl. Ležel tam připoután, neschopen pohybu, hledíce do korun stromů. Cítil bolest a strach, srdce měl plné úzkosti. Tolik toužil vyplakat se z toho, ale jeho líce nesmáčela jediná slza. Ležel tam zdrcen a zoufalý, ale nedokázal plakat. Uvažoval, jak se asi cítí Rohana, dívka všemi opovrhovaná, s démony ve své duši. Co prožívá někdo jehož nepřítelem je on sám?

***

     To ráno stál na kopci a shlížel do údolí. Nedokázal říct proč to dělá. Věděl jen, že to tak má být... Něco mu říkalo, že se něco stane. Jakási moc ho již dlouho vedla na toto místo a on přišel. Přišel až sem ačkoliv netušil proč to dělal.

     „Kam chceš jít?" naléhala Evelinia.

    „Netuším..." pravil. Mluvil pravdu. Jeho sny už překročily únosnou mez. V těch snech vždy stál na kopci shlížejíce do údolí. Díval se na neznámou vesnici. Byl pouze jeden ze tří... Bohužel nikdy nikoho neviděl. Chápal jen to, že na tom místě ho čekají odpovědi. Jen tam, ať je to kdekoliv, může pochopit. Evelinii to ovšem nedokázal říci. Měl strach.

     „Neignoruj mě!" rozčilila se.

     „Evy, prosím. Prostě teď musím odejít. Už nevím, kdy je to sen a kdy už ne. Pochop mě... musím tam jít. Najít kopec a vesnici, o které se mi zdává... Tam je můj osud..." netušil kolik toho řekl těmi slovy. Připadalo mu, že ani zdaleka tolik, kolik chtěl.

     Evelinia se rozplakala: „Jestli teď odejdeš Gileane, můj otec mě provdá za Therbolda. Já tě miluji..." vzlykala.

     Zahnal chmurné vzpomínky, tolik tížící jeho duši. A pak to uviděl. Odněkud z mraků se vynořil obrovský drak s šupinami barvy ohně. V ten okamžik Gilean poznal, že není sám. Ty a drak, jedno jste...

     Dávno již zapomněl ta slova. Slova věštby, která se ten večer měla naplnit. Zůstal uchváceně stát. Přesto věděl, že ještě není úplný. Že ještě jedna jeho část chybí. Ty a drak jedno jste. Ale to ještě není vše. Je ještě jedna část celku. Chlapec s jedinečnýma očima. Ten, jehož duše bude zaprodána. Najdi je Gileane Srithe, najdi je a poznáš svůj osud. Jdi kam tě tvé sny povedou...

     „Ale kdo je ten třetí?" ptal se teď tiše. Hleděl na pálení a zkázu, která se před ním odehrávala, ale jeho duše hledala svoji poslední část. Hledal Daniela...

***

     Nakonec i Daniel podlehl spánku. Zdál se mu temný a podivný sen. Stál na kopci u své rodné vesnice a sledoval všeničící plameny jak pohlcují jeho blízké a přátele. Stál tam a nemohl se ani pohnout. Viděl jak obrovské mohutné stvoření s tělem plaza a tlamou větší než jedna chýše létá nad jeho vesnicí a vydává ukrutný řev. Velikánský drak s šupinami barvy ohně neznal slitování. Zabíjel všechny, muže, ženy i děti. Nebyl nikdo kdo by unikl té zkáze. Plameny sršící z jeho tlamy byly smrtící stejně jako zuby, kterými co chvíli drtil něčí tělo. Drak zabíjel tak dlouho, až i poslední pláč a bojový křik utichl. Daniel si zoufale přál aby mohl zasáhnout ale nemohl. A pak se drak zahleděl svýma pronikavýma očima přímo na něj...

     Daniel otevřel oči. Nevěděl jak dlouho spal, ale zdálo se mu, že už je ráno. Necítil už žádnou bolest, ale to bylo tím, že jak spal připoután, tak jeho tělo ztuhlo a on tak nyní necítil vůbec nic. Uvědomil si, že co právě viděl byl jen sen, ale nikterak ho to neutěšilo.

     „Už je ti lépe?" zeptala se Rohana soucitně. Daniel hleděl do její uslzené tváře, spatřující v ní nezměrnou bolest a utrpení: "Ano," pravil bolestně. Necítil se o nic lépe než včera, ale musel být Rohaně oporou. Dívka pomalu vstala styděla se před ním. Bála se toho co by se mohla dozvědět, ale věděla, že se musí zeptat: "Danieli?" oslovila jej.

     „Ano?" zeptal se očekávajíc její otázku. Věděl, že se bude ptát. Vždyť kdyby byl na jejím místě, sám by se ptal.

     „Co se včera stalo?" Rohana přímo dychtila znát odpověď. Musela to vědět... zato Daniel vůbec netušil, co by jí na to měl říct. Bál se říci pravdu stejně, jako se bál zalhat. Chvíli mlčel a těžce oddychoval, než se opravdu rozhodl zalhat: "Rohan, teď už ti to mohu říct. Seděl jsem u řeky a ty jsi za mnou přišla. Měla jsi starost z toho že jsem byl smutný. Já tě zprvu odmítal poslouchat, ale pak jsme si začali trochu povídat a mě to přešlo. Poslouchala jsi moje pošetilé řeči a já zase ty tvoje. Docela jsme se bavili. Bavili jsme se tak, že jsme zapomněli na všechny zákazy dospělých a přešli řeku. Udělali jsme si příjemnou procházku po lese a skamarádili se. Jenže potom, nevím co mě to popadlo, ale prostě jsem tě políbil. Políbil jsem tě a ty jsi se vyděsila. Vylekala jsi se a strčila do mě. No a jak jsi do mě strčila, tak jsem spadl přímo do té jámy." Rohana ho poslouchala a evidentně nemohla uvěřit tomu co jí řekl.

     „Ale proč si to nepamatuji?" ptala se Rohana s novým přílivem pláče. Daniel nevěděl, jestli bylo dobře, že zalhal. Cítil jen, že by jí měl nějak ulevit. Malou nevinnou lží jí chtěl pomoci od bolesti nad ztrátou paměti doufaje, že nebude dále pátrat po skutečné příčině toho všeho... Doufaje, že jí lež neublíží více než pravda...

     Rohana bez dalších slov, ale s malým ještě uslzeným úsměvem na tváři, převázala konec liány kolem svého trupu pod pažemi. Odvázala kámen, který jí pomohl přehodit jeden konec přes strom a uvázala opravdu pevný uzel kolem sebe samé. Táhla raněného Daniela za sebou vydávajíce chvílemi i poslední zbytky sil, snažíce si vzpomenout, jaké to bylo, když ji políbil...

     Jejich cesta byla pomalá a drsná. Co chvíli musela Rohana odpočívat. Snad proto se k vesnici dostali až k večeru. Hladoví, ranění a vysílení...

     Daniel ležel a vlastně ani nevnímal, jak se jejich cesta vleče. Kromě bolesti ho začal otravovat i prázdný žaludek žadonící o něco k jídlu, ale on nic neříkal. Vlastně nic neříkal proto, že nic neříkala "Prokletá". Tolik se bál teď něco říci, po tom co jí tolik zalhal. Obzvlášť když si nemohl být jistý, že jí tím nezpůsobil ještě větší bolest než by cítila jinak.

     Náhle pohyb ustal. Daniel ale nic neviděl, slyšel jen dívčin pláč...Věděl, že už musejí být blízko, snad proto přerušil panující mlčení: "Co se stalo?" naléhal. Tížila jej úzkost a strach z neznámého snu... Chtěl vidět co se stalo, že Rohana pláče. Musel se ujistit, že to byl opravdu jen sen.

     Rohaně trvalo dlouho, než znovu začala vnímat Danielovu přítomnost. Pak pomalu začala otáčet nosítka. Otáčela je velice pomalu a hleděla při tom Danielovi do očí. Sama už tu zkázu viděla a z nějakého vnitřního popudu chtěla vidět jak zareaguje on. Daniel byl napjat k prasknutí, ale neohradil se. Chtěl to vidět a bylo mu jasné že po celodenním pochodu musí být unavená.

     Konečně mu výhled na jeho rodiště nic nekrylo a on to mohl spatřit na vlastní oči. Všude byl jen popel a prach. Ohořelé zbytky chýší a domků. Tu a tam i ohořelá těla lidí a torza zbraní. Nikdo nepřežil... Vůbec nikdo... Daniel už pochopil co znamenal jeho sen, že to vlastně vůbec sen nebyl. On to celé viděl... Už chápal proč do toho nemohl zasáhnout. Jediné co mu zůstávalo skryto, bylo, jak je možné, že to vůbec viděl? Opět Daniela zalila vlna zoufalství, které se dralo na povrch. Znovu toužil propuknout v pláč,... Jenže to nedokázal. Nemohl plakat a on to věděl.

     Rohana ho položila opatrně na zem i s nosítky a naklonila se k němu blíž. Hleděli si nyní přímo do očí tak zblízka, že rozpoznával jemné kontury jejích duhovek od zbytku zorniček: „Máš oči muže Danieli," pravila jemně, „oči které nepláčí..."

Autor: Jackie Decker Vydáno: 29.12.2009 9:47 Přečteno: 211x Hodnocení: 1 (hodnoceno 1x)

Vaše hodnocení: 1 2 3 4 5

Formát pro tisk