10.kapitola

Paulla Grahama oslovil kdosi cizí, kdo tam neměl být. Kdo tam nemohl být. Ale je to opravdu skutečné, nebo jsou Karty a všechno to kolem nich jen výplodem jeho chorého mozku?

Pikový Jack

Paull seděl na své posteli jako doposud. Ruce složené v klíně a dřevěnou schránku vedle sebe. Teď ale stejně jako, když ji podruhé obdržel, hleděl s bledou tváří do rohu cely, kde stál majitel hlasu, jež ho oslovil. Přízrak? To není možné, je to jen halucinace. Sem ospalej, měl bych si lehnout! Snažil se vysvětlit to co právě uviděl. Třásl se jako už několikrát když došlo na karty. Teď ale přeci byly bezpečně zavřené v krabičce. Ani se jich nedotkl. Proč se tedy začal tak třást?

Ten muž stojící proti němu působil nepatřičně nejen samotným faktem, že byl společně sním v cele pro jednoho, přičemž mříže se ani nepohnuly, takže vstoupit nemohl, ale i svým zjevem. Blonďaté vlasy mu v malých kudrlinkách splývaly kolem aristokratické tváře s uhlazeným knírkem. V těch vlasech se stkvěla zlatavá čelenka, která držela vlasy dále od obličeje, aby mu nespadaly do očí. Celkový dojem z jeho tváře prozrazoval hrdost, zračící se i v jiskrných modrých očích, které Paulla uchvátily. Hrdost, ale i zvědavost a moudrost. Oděv měl bohatý, na dnešní dobu velmi okázalý hodící se spíše do historického divadelního šatníku, než na palubu přepravního transportéru s trasou, Země - Mars. Bílá zdobená košile vykukovala z pod přehozu rudé barvy se zlatým lemováním, na kterém byl uprostřed znázorněn výsostný znak černého stromu s podivnými listy.

Býval by Paull promluvil, ale jeho ústa byla stejně němá, jako prázdná se náhle zdála být i jeho hlava.

„Ze všech dosavadních majitelů balíčku jsi ty nejnepravděpodobnějším člověkem, který by snad vyřkl své přání." Díval se mu do očí. Ani jedinkrát nemrkl. Paull stále ne a ne pochopit co se to děje, co to znamená...? „Snad právě proto jsem za tebou přišel spíše než za jinými sám od sebe, neboť ty bys mne nikdy sám nezavolal... Abychom dostáli slušnosti a pravidlům etikety, mé jméno je Jack. Pikový Jack." Uklonil se. Byla to precizní úklona se zakročením, po vzoru středověkých šlechticů, což ovšem Paull nevěděl, neboť do divadla nikdy nechodil a na historické filmy se nedíval.

„Tuším ve tvých očích strach a nepochopení nesčíslných nevyřčených otázek. Nejsem však ten, kdo ti může odpovědět.

Žolíka se ptej, chceš-li odpověď znát,
Dámu povolej, budeš-li přání své klást.
Kluk je rádce k Dámě patřící
a Král na vše dohlížející.
Pokud Dáma jednou přijde, na volání odpoví,
ať tvé přání, je jakékoliv, ona jej vyplní.
Slovo Žolíka je zákonem,
pravdou on vázán jest,
jeho slib bude vyplněn,
tak věz.
Však pozor si dej, právo jen na jedno přání máš a jednu radu,
těžko říct zda budeš rád, dostane-li se ti Žolíkova slibu.
Eso, pak první-poslední, kartou jest,
nejmoudřejší rádce karet všech.
Člověk jej však neuslyší, žádný smrtelník.
Tedy hra začíná a první kartou balíčku, je žolík.

Mě příště zavolej, až rady si tvé srdce bude žádat." To už ale Paull nevydržel. Vůbec mu to nedávalo smysl. Ten člověk mluvil o věcech, které samy o sobě zněly jako výplod choré mysli. Mé mysli? Copak jsem se vážně zbláznil?

„Ne!" zařval a prudce se postavil, když Jack udělal jeden krok směrem k posteli na níž Paull seděl. „Nevim o co tu de! Kdo tě poslal? Glen?! Co je tohle za maškaru, hm?!" Netušil jak získal zpátky svůj hlas, jak ovládl třesoucí se nohy, že vydržel stát...

Jack ho zkoumavě pozoroval a na jeho tváři se nemihl ani stín pobavení. Člověk před ním přerývaně dýchal a v očích se mu lesklo šílenství, ale jen takové, které si sám představil. Jack přemýšlel, jestli bylo správné aby se mu ukázal, jestli udělal dobře, když mu pověděl starou říkanku. Když ho odkazoval na žolíka, myslel tím Pikového žolíka, jak jinak, ale copak na žolících lidé mohou poznat jakého jsou rodu? Dobře věděl, že ne. Netušil jestli by Paull bez tohoto rozhovoru, někdy zavolal balíček na pomoc, ale on přeci všechno slyšel. Všechna jeho strádání. Věděl, že lidé je volali i pro mnohem méně než byla zrada někoho blízkého a zničený život. Někteří chtěli prostě jen něco vidět, něco zažít... A také se nemuselo stát nic. Paull to mohl přejít jako by k žádnému rozhovoru nedošlo, balíček někde uschovat, nebo jej dát jinému vězni, který by jej použil. Nevyzpytatelnost lidí jej vždycky fascinovala. Teď ale byl už čas aby odešel. Sdělil mu pravidla balíčku, co více mohl udělat? Věděl, že mu nezbývá než čekat, bude-li zavolán.

„Je již můj čas, Paulle Grahame. Tedy pokud o radu nechceš-li mne žádat."

Opět ta klidná slova. Paull nevěděl co mu na cizinci vadí víc, jestli jeho extravagance, fakt že nemůže existovat, to že říká nesmysly, nebo ten jeho klid. Mohl říct, že chce radu. Ale o jakou by žádal? Měl otázky to ano, ale on přeci sám říkal, že mu na ně neodpoví. Když se tak nad tím teď zamyslel pochopil, že snaha Jacka zadržet je zbytečná, že nemá žádný pádný argument. Na okamžik si pohrával s představou, že na něj skočí, že ho sváže prostěradlem a přinutí, aby mu odpověděl, ale sotva mrkl, aby cokoliv řekl, nebo udělal, Jack už byl pryč.

Zachvátila ho panika. Rozhlížel se kolem dokola po prázdné místnosti, jako smyslů zbavený. Volal Pikového Jacka, křičel na neexistující přízrak, až zaslechl kroky blížících se dozorců...

 

Paull se probudil. Studený pot cítil po celém těle. Byl úplně promočený. Oči otevřel ze široka, aby jedním rychlým pohledem přejel svou celu a přesvědčil se tak, že je zde sám. Ještě stále se celý třásl, když si začal uvědomovat, že to celé byl nejspíše jen sen. Přesvědčoval sám sebe, že to tak bylo, ale i tak se cítil podivně stísněný, když mu pohled padl na krabičku s kartami. Ležel, oči upřené na tu schránku a cítil jak se mu vlhký mundůr lepí na tělo.

To přece není možný. Musel to být jen sen. Nikde nikdo není... Ale copak jsem už vážně paranoidní?; „...Dal mi je můj syn, Evan, když mě převeleli do kosmu, že prý mi přinesou štěstí nebo co. A jak se při tom tvářil... Darmo povídat."; „Karty...? Syn to koupil na trhu, než sem odletěl a říkal, že mi přinesou štěstí či co. Jo a taky říkal: „Pozor na to co si přeješ, mohlo by se to splnit." Ty děti maj ale nápady, co?"

Vzpomínky se dostavily zcela nečekaně. Paull musel vstát, aby se alespoň trochu uklidnil. Nešlo mu to na rozum. Zadíval se na krabičku ležící na zemi, ale co když...

„Halucinace jsou přeci výplodem naši mysli, ne? I když je mysl šílence chorá, nemůže vyplodit něco, co nemá alespoň nějaké opodstatnění. Nikdy jsem neskládal básničky a najednou bych si sám vymyslel celou říkanku? To nedává smysl..." zvuk vlastního hlasu působil jako lék a přece mu nepomohl úplně. Do prdele s tvým synem, Carle! Nebejt těch pitomejch karet, nebyl bych teď tady!, nebyla to tak zcela pravda, ale na tom Paullovi nezáleželo. Potřeboval to n a něco nebo někoho svést.

 Stále se cítil nesvůj když se díval na dřevěnou schránku. Pohrával si s myšlenkou ji otevřít. Otevřít a tentokrát si prohlédnout levý balíček a nejen několik prvních karet, ale celý.

 „Hraj jen s tím napravo, ten levý není úplný, myslím... Už jsem si je dlouho neprohlížel,"

Ano to bylo přesně to co chtěl udělat...

Autor: Jackie Decker Vydáno: 7.1.2010 13:47 Přečteno: 136x Hodnocení: neohodnoceno

Vaše hodnocení: 1 2 3 4 5

Formát pro tisk