11.kapitola

Do příběhu vstupuje nová postava. Evan Migennes, syn zavražděného Carla Migennese, sám kdysi držitel téhož balíčku, který se dostal do rukou Paullu Grahamovi, prožívá od svých 17-ti let život obyčejného teenagera a posléze mladého muže a studenta historie. Má za to že Karty jsou bezpečně uloženy na místě kde je ukryl. Spolu se svou rodinou čeká na otcův návrat a kromě fantómů z minulosti jej nic netíží. Právě však nastal den, kdy se má jeho život opět změnit...

Úmrtní oznámení

Mladý zhruba třiadvacetiletý muž tmavých vlasů seděl ve svém pokoji u stolu a hnědýma očima hleděl na desku monitoru, kam právě psal svou další studii. Byla to rutinní záležitost. Věnoval se historii už kolik let, ale sám si nebyl jistý svým vztahem k ní. K době, kterou studoval, v níž se na krátký, možná ale až příliš dlouhý, čas dokonce sám objevil...

Na okamžik ho zahltily vzpomínky, ale byla to jen chvilka slabosti. Dodnes přemýšlel jestli kdyby to mohl vrátit, jestli by to udělal. Málem ho to stálo život, nemluvě o tom co to udělalo s jejich rodinou... Pohlédl na obrázek otce, visící na stěně. Byla to fotografie ze zoologické zahrady. Všechna zvířata v ní sice byla jen pohybujícími se modely a roboty, ale i tak to pro něj byl tehdy velký zážitek a hlavně to byla jedna z těch chvil, na něž lidé vzpomínají celý život... Tehdy tam byl s otcem a nechali se jedním robotem vyfotit u fontány, kde zrovna pil žíznivý slon, alespoň to mělo vypadat, že je žíznivý a pije.

Netušil co se s ním děje. Dneska se z neznámého důvodu nemohl vůbec soustředit na svou práci. Coby student nejvyššího stupně vzdělání archeologického zaměření a zároveň praktikant v oboru se soustředit potřeboval, ale dneska mu to nešlo. Jindy si připadal prázdný. Velmi prázdný a hlavně jakoby pozbyl jakýkoliv cíl, radost ze života, o který se tolik pral, když se ocitl v jiné době... Jeho matka a otec to nemohli pochopit a on se jim to ani nesnažil vysvětlit. Jediný člověk, který věděl o čem mluvil, který ho alespoň trochu dokázal pochopit byla Joice.

Evan si povzdychl a znovu se zahleděl na monitor ve snaze přimět svůj mozek navázat na větu, kterou tak znenadání v půlce usekl.

„Ahoj, lásko." Uslyšel dobře známý hlas. Ihned se otočil. Byl rád, že za ním přišla. Obzvlášť teď. Neuměl si vysvětlit ten divný pocit, který ho přímo stravoval zevnitř. Pocit, že něco není v pořádku...

„Ahoj... Jak ses měla?" zeptal se jí pokoušeje se o úsměv. Dívka však ihned zvedla obočí, neboť poznala, že jeho úsměv není zcela upřímný.

„Já dobře, ale ty vypadáš jako bys vstal z mrtvých, nechceš mi něco říct?" nasadila podezřívavý tón. Přesně takhle se mu líbila. Byla sice asi o půl hlavy menší než on sám, ale když seděl musel trochu zvednout oči, aby jí viděl do tváře. Prohlížel si ji jako by byla jen snem. Černé na krátko ostříhané vlasy, nagelované do stran s červeným melírem. Trochu přísný pohled jejích zelených očí pod hustými řasami a jemné rty našpulené v tenké lince. Cítil neodbytnou chuť ji políbit, ale neudělal to. Ta zvláštní úzkost v hrudi mu nedovolila nic jiného než několik slov: „Ani ne. Sám nevím co se mnou je..."

„Ještě sis nezvykl to je všechno..." snažila se ho konejšit, přišla k němu a zajela rukou do jeho vlasů.

„Připadá mi, že si nikdy nezvyknu. Bylo to... Bylo to..." tolikrát už se to snažil pojmenovat, nikdy se mu to ale zcela nepodařilo.

„Pšššt. To bude dobré." Evan zavřel oči. Byl rád, že je tu s ním, že mu rozumí. Jen si užíval té chvíle, kdy cítil spřízněnou duši. Od té doby si byli ještě blíže než kdy očekával, že by mohli být. Už jistý čas přemýšlel že by si ji vzal, ale vždycky nakonec ztratil odvahu. Jakoby cítil, že ještě něco musí udělat, že se ještě musí zbavit zlého fantóma z minulosti. Sotva však pomyslel na balíček karet, úplně zbledl a otřásl se tak, že se na něj Joice starostlivě zadívala.

„Co ti je? Co se děje? Mě to přece můžeš říct..."

Evan si povzdechl. „Můžu já vím, ale... Ono vlastně není co," uhnul pohledem. „Víš mám pocit, že část mě, zůstala ve čtrnáctém století. Často na to vzpomínám a když se rozhlédnu připadá mi to tu všechno připadá cizí.... Kolik let už jsem zpátky, Joice? Tři? Čyři? A ještě pořád se dívám na roboty jako na něco nepatřičného. Když jdu po městě často se přistihnu, že myslím na úplně jiné domy, jiné lidi... Když se učím nebo pracuji, pořád si připadám prázdný, jako by můj život neměl žádný smysl, víš?" pokoušel se jí naznačit, že to takhle dál nejde. „A k tomu všemu se dneska vůbec nemůžu soustředit. Musím dodělat tu studii na zítra a taky jsem myslel, že bychom třeba večer mohli jít na ten film co jsi chtěla, ale... Něco je špatně. Nevím co, ale... Mám pocit že něco není v pořádku."

Dívka se na něj soucitně dívala. Rozuměla mu, a mrzelo jí, že neumí ulehčit jeho trápení. „A co přesně je špatně? Dostal jsi zprávu od otce? Nebo snad...?" pohledem sklouzla k podlaze, kde měl Evan zabudovaný svůj osobní sejf, kam před lety, když se vrátil, uložil kouzelný balíček karet. Ani Evan se neubránil pohledu v ta místa. Už jen pomyšlení, že by se mohly karty zase probudit k životu, ho děsilo. Byl přesvědčen o tom, že jsou bezpečně uzavřené a nikdo se k nim nikdy nedostane. Od té doby sejf nikdy neotevřel...

„Ne... Karty jsou bezpečně zavřené. Popravdě nevím... Od otce jsem žádnou zprávu nedostal už asi dva týdny, ale měl by brzy přijet. Myslím, že BLACK-HOLE měla včera zakotvit v doku na oběžné dráze a minule říkal, že přijede domů hned jak to půjde. Nejspíš jen byly všechny včerejší transporty plné tak ho čekáme dneska..." řekl a usmál se na ni. Byl to však unavený úsměv.

Náhle se dole ozval zvonek. Evan se prudce zvedl ze židle, až musela Joice uskočit. Oba němě hleděli směrem ke dveřím pokoje a nebýt cupitavých kroků Evanovi sestřičky, která proběhla kolem dveří z druhé strany, neslyšeli by nic.

„Asi už je doma," pokusila se Joice o úsměv, ale sama také cítila, že se něco děje. Snad to bylo jen tím co říkal Evan, na druhou stranu, se doopravdy mohlo něco stát.

„Jo to asi jo. Půjdeme se podívat?" i on se usmál. Přál si otce vidět. Vědět, že je v pořádku a že ten jeho divný pocit vlastně vůbec nic neznamená.

Chytili se za ruce a spolu vyšli z pokoje pokračujíce směrem na odpočívadlo, odkud měli výhled do haly. Jenže když se zastavili, viděli Evanovu malou sestřičku v náručí jeho matky. Rachel byla bledá, jako by právě viděla ducha a přitom neznámý muž ve vládní uniformě stojící mezi dveřmi vypadal docela skutečně. Podle odtažitého výrazu v jeho tváři se dalo soudit, že se opravdu něco stalo. Vůbec se neodvažoval přemýšlet nad tím co to mohlo být. Jediný pohled, který si vyměnili s Joice a pak už pustil její ruku a rychle seběhl dolů.

„Je nám to líto, paní Migennesová." Odměřený tón hlasu dával znát, že svá slova rozhodně nemyslí upřímně a že pro něj je to jen jakási rutina související s jeho úřadem. Byl to už starší muž, mohlo mu být kolem padesáti let a zdálo se, že má už hodně za sebou.

Zasalutoval a odešel.

„Hej, počkejte!" volal za ním Evan, ale matka ho zadržela než mohl vyběhnout ven.

Vládní zmocněnec nastoupil do vznášedla a to bylo brzy již na cestě pryč. Kam? To už se Evan nedozvěděl. Ani Rachel ne. Dveře domu se zavřely a až teď se oči matky a syna konečně setkaly.

„Je... Je..." pokoušela se mu říct, ale než by se pracně domáhala vlastních slov podala Evanovi roztřesenou rukou fólii, na níž stálo v úředním jazyce, že Carl Migennes dne 20. června pozemského času zemřel. Jako příčina smrti byl stanoven výstřel z paralizátoru. A to všechno s tím, že se prošetřuje jaký byl jeho podíl na pokusu o sabotáž vesmírného korábu BLACK-HOLE k níž došlo téhož dne ráno, před jeho smrtí.

„To ale..." pohlédl matce do obličeje. Její modré oči jen stěží potlačovaly slzy, z nichž první už si razily cestičku po jejích tvářích. Znovu se zahleděl na folii.

Četl to snad už po páté, když konečně pochopil, že je to pravda. Něco co se nedá zvrátit. Holý fakt, který byl také stejným způsobem oznámen... Joiceina ruka konejšivě spočinula na jeho rameni a všichni se teď dívali jeden na druhého. Dokonce i malá Kathlin vycítila smutek ostatních a začala plakat.

„To přece není možný," zašeptal znovu Evan.

„Pšššt." konejšila Rachel svou dceru. „Taky tomu nechci věřit, nemůžu..." slzy jí tekly z očí již plným proudem. „Přeci měl za námi přijet, měl teď mít dovolenou, další let se měl konat bez něj..." propadla svému smutku a veškerá snaha o uklidnění Kathlin byla zbytečná. Joice vzala tříletou holčičkou do náruče a začala ji klidnit sama. Smutně se podívala na Evana a jeho matku a pak už odešla i s malou do jejího pokoje.

„Kathlin bude mít narozeniny..." pokračovala Rachel ve svém zoufání. I Evan cítil zoufalství, stesk, smutek, ale také zlost. Nevěřil, že je to možné, že by se jeho otec dopustil sabotáže, jako by už nebylo dost špatné, že je mrtvý, má být ještě obviněn z něčeho takového... Objal svou matku pevně aby alespoň trochu ulehčil jejímu smutku. Smutku, který cítil i on sám.

Nechápal to. Znovu a znovu si opakoval co bylo napsáno na úředním dokumentu jakoby mu to stále nedocházelo. Pokud si do teď připadal prázdný tak teď to bylo ještě mnohem horší.... Tak rád by něco řekl, něco udělal...

Matčina hlava se mu opírala o rameno, její tělo se třáslo pod náporem vzlyků a on se cítil zcela bezmocný.

Autor: Jackie Decker Vydáno: 7.1.2010 13:50 Přečteno: 124x Hodnocení: neohodnoceno

Vaše hodnocení: 1 2 3 4 5

Formát pro tisk