12.kapitola

Otevírá se svět Karet. Nyní kromě osudů Paulla Grahama a Evana Migennese, budeme sledovat i osudy Karet uvnitř jejich světa, neboť ten je s tím naším úzce spjat a Karty si žijí svým vlastním životem. O čem mají co mluvit Pikový Jack a Pikový Žolík? A co Paullu Grahamovi přinese jeho rozhodnutí, nahlédnout do tváře všech karet?

Tvář srdcového Esa

Pikový kluk se vrátil ze svého výletu do světa lidí. Objevil se ve svém pokoji v sídle Pikového rodu, jehož byl princem a klukem zde byl zván. Paullovi se představil jako Jack, neboť tento člověk ho pod tímto jménem znal, tak jako jiní jej znali jako Janka, Junka... Však názvů bylo povícero.

Necítil se dobře. Ne kvůli jménu, ale kvůli tomu co nyní udělal. Věděl, že Žolík jeho domu s ním nebude souhlasit.

Přešel k oknu a vyhlédl ven na panství svého domu, které bylo, jako všechna ostatní, zahaleno stínem. Moc balíčku slábla, jak dámy pokládaly své životy. Od té doby, co byla porušena rovnováha balíčku a Srdcová dáma dala svůj život, kdy jedna z karet opustila balíček, se svět karet otřásal v základech. Králové moudře vládly, avšak dámy již méně moudře, když každá sama za sebe musela přání plnit, dostály svému úkolu, jež mnohým se stal i údělem, jako by po Srdcové musela každá z dam padnout...

Pikový kluk odvrátil pohled od okna a zahleděl se na prázdný obraz na stěně, svou kartu. Cítil vinu. Vinu svého domu, neboť to byla právě Piková dáma, která královně před lety přislíbila vyplnit čtvrté přání. Ano, dámy si mohly vybrat zda vyplní přání jen tři, která uložená měla a nebo vyplní přání i více. Dokud byly všechny volba byla na nich. Ano, o couvnutí, rozmyšlení si slibu jež Piková dala přemýšlely všechny, ale ani toto vědomí, vinu z jeho beder nesnímalo. Žolík tehdy povolán aby soudil, nerozsoudil dobře, život za život když hlásal, ale rozsoudil a co žolík řekl, muselo být splněno. Kárový žolík, tehdy kázal smrt a potrestán za své slovo byl, ale když dáma měla být nahrazena jinou, ženou ze světa lidí, po té, jíž královna určila sáhl, její muž však, ač nebyl k ní vázán láskou, ji bránil. Žádný opravdový rytíř by nedal všanc život žádné dámy, ale tím, že Aimon chránil Rianu, ztratil tu, kterou opravdu miloval, Llewelu.

„To už  je trochu starý příběh, nezdá se ti?" oslovil ho náhle Žolík. Pikový kluk s sebou trhl a prudce se otočil ke dveřím, kudy právě žolík vstoupil.

***

Jako lapený do spárů horečky, chopil se Paull schránky a třesoucími se prsty ji otevřel. Hleděl na dva balíčky karet. Rubová strana, černá hvězda na bílém pozadí, jej přímo až lákala aby karty vzal a otočil. Díval se do dvou vedle sebe ležících hvězd a cítil jak jeho oči pohlcuje černý vír. Ten vír nebyl vidět za normálních okolností, ale teď. Teď, když jeho mysl byla svolná k šílenostem, ukrývajícím se uvnitř karet, jeho fantazii byla povolena uzda a celkově se více otevřel neznámému a nepravděpodobnému, ten vír viděl.

Chtěl odtrhnout pohled, ale nešlo to. Hlasy... Hlasy, které pojednou uslyšel ho přikovaly k víru uvnitř hvězd. Nerozuměl jim. Žádná slova nedostala konečný tvar, a přesto je slyšel. Tak jasně jako doposud hlasy lidí kolem sebe, jen tyto zněly z větší dálky a snad proto jim nemohl rozumět.

Od kdy karty mluví?

***

Žolík, mladý muž ve strakatém obleku, vždy známý svým klidem hleděl na Pikového kluka a znak černého listu se mu zaleskl v očích.

„Ano to je," odvětil váhavě majitel pokoje a odvrátil pohled od příchozího zpět k oknu.

„Tebe netrápí dávná vina, kterou beztak nikdo našemu rodu nepřizná, tebe trápí, že ses dnes možná dopustil další, je to tak?" Slyšel žolíkův hlas jako by snad byl jeho vlastním svědomím. Nechtěl mu naslouchat a přece si připadal, že musí. Neviděl, jak se Žolík usadil na stůl a přehodil jednu nohu přes druhou.

„Když to víš, proč se ptáš?" Hlas Pikového kluka zněl příkřeji než zamýšlel. Sám nerozuměl emocím, které pociťoval. Emocím, které by nikdo z tohoto domu neměl mít, natož jim podléhat.

„Ty sám musíš vědět proč jsi vystoupil z balíčku abys poradil. Proč jsi nepočkal na volání smrtelníka... Už jsi to jednou udělal a to u Kathlin, pamatuješ? Ačkoliv povinnost patřila Károvému klukovi, jehož dáma mohla za její bolest, byl jsi to ty, kdo jí vyšel dát radu. Kdybys nosil výsostný znak srdcí chápal bych, ale takto?"

„Někdo musel přeci na Kárového Žolíka  dohlédnout. Ty ses k tomu zrovna dvakrát neměl!" osopil se nyní princ pikového domu na svého hosta. Už se nedíval z okna na panství, které se zdálo předzvěstí zániku ale hluboko do Žolíkových očí.

***

Pocítil závan z ventilace až se mu čerstvě rašící chlupy na zátylku zježily. Odtrhl pohled od rubové strany karet a zjistil, že se zpotil. Promočený potem se probudil a nyní zvlhnul znovu. Nevěděl proč, když s ním momentálně lomcovala zimnice.

Ruce se mu třásly. Potřeboval by se napít aby zahnal žízeň, ale momentálně neměl čeho. Blížil se čas, kdy měli být všichni vězni uloženi do kriospánku, neboť cesta k Marsu nebyla zrovna krátká a hlavně šlo o to zamezit případným pokusům o útěk při transportu bylo a to už se žádné potraviny ani tekutiny vězňům nepodávaly. Bál se. Věděl, že se bojí. Netušil jestli více karet či sám sebe, ale ten strach byl téměř hmatatelný...

Hmátl po první kartě a prudce jí otočil, až přistála obrázkem vzhůru na kovové podlaze cely. Byl to žolík. Žolík s tím zvláštním obličejem, který na něj poprvé zamrkal. Postava oděná do strakatého šaškovského oblečení v podivné groteskní pozici. Cítil výsměch, ten výsměch jaký uslyšel, když chtěl před pokerovými přáteli otevřít krabičku s kartami.

Promnul si oči.

Tedy hra začíná a první kartou balíčku, je žolík.

***

„Víš moc dobře, že jsem nebyl u moci!" zahřměl tentokrát Pikový Žolík a vstal z klukova stolu. Vztyčený do celé své výše budil respekt, obdařen podobně aristokratickou tváří jako Pikový Kluk v okamžiku kdy z jeho pohledu sršely jiskry, až musel sám princ pikového domu o krok ustoupit.

***

Než by déle hleděl do žolíkovy tváře raději sáhl po další kartě, kterou otočil snad ještě prudčeji. Navzdory všem zákonům pravděpodobnosti dopadla i další karta obrázkem vzhůru.

Tato karta však nyní zela prázdnotou. Byla na ní vyobrazená jakási velmi stará pohovka, ale postava, která na ní měla ležet tam nebyla... Jen nápisy po stranách: Joker Ukazovaly, komu tato karta patří.

Paull tomu nerozuměl. Musel dvakrát zamrkat očima, než konečně na kartě žolíka zahlédl. Ležel na pohovce s jakýmsi nezúčastněným inteligentním výrazem a oči měl upřené do Paullovi tváře.

V panice chňapl po další kartě, která vylétnuvší z mužových prstů přistála na té žolíkově. Bylo to Eso. Paull se na okamžik zamyslel. Samotného ho zarazilo, že je něčeho takového ještě vůbec schopen.

Jedna veliká do nejmenších detailů vykreslená zlatá mince, pootočená do boku, že tvořila téměř hrany umístěná uprostřed karty a čtyři další tytéž ale menší symboly umístěné v rozích... V první chvíli nevěděl co za Eso by to mohlo být, ale když zaostřil došlu mu to. Bylo to Kárové Eso...

***

Na malou chvíli musel Žolík opustit Klukův pokoj. Z ničeho nic proskočil jeho prázdným obrazem, aniž by předem dal znát k čemu se chystá. Princ se za ním instinktivně podíval a vyhlédl tak obrazem, svou kartou, do světa lidí, kde právě Paull Graham zamrkal aby nakonec uviděl pikového Žolíka na pohovce vymalované na jeho kartě. Oddychl si.

Tak jako Paullovi se i Klukovi třásly ruce. Cítil se hloupě, že osočil Žolíka z něčeho takového. Věděl, že ten je naprosto bez viny. V době kdy se to stalo a on vyšel na pomoc Kathlin patřilo místo pikového Žolíka jinému a ani on tehdy neměl právo zasahovat...

Sotva Kluk sklopil pohled, na Žolíkově kartě přistálo kárové Eso a ten se tedy mohl odebrat zpět do místnosti jíž opustil.

„Nemusíš se stydět, princi, nepřišel jsem tě kárat." Pravil žolík sotva se na svého hostitele znovu klidně podíval.

***

Cítil jak ho opouští rozum. Cosi v něm se postavilo na odpor. Jako by každý nerv jeho těla křičel: NE!!!

Jenže on nedokázal uposlechnout. Chtěl si přece balíček prohlédnout celý. Celý a ne jen několik prvních karet...

Další z karet, křížové eso, proťala vzduch a přistála na zemi. Paull by na něj však raději nikdy nepohlédl. Čtyři dřevěné kříže v rozích a v každém jedna zkrvavená tvář. Nepoznal komu patří, ale nemusel, neboť tatáž tvář zbrocená krví se stkvěla i na prostředním velkém kříži. Paullova tvář...

***

Pikový Kluk zdvihl pohled aby se zadíval do tváře navrátivšího se hosta. „A proč tedy?" Nechápal.

„Přišel jsem jako přítel," usmál se Žolík, „abych sám poznal důvod, proč někdo, kdo se tolik bojí o život své dámy, koho trápí dávná vina jeho domu, se tolik snaží aby člověk, jakým je Paull Graham, vyřkl své přání. Přání, které sám ještě ani žádné nemá..."

Přišel blíž. Kluk ucítil dotek jeho dlaní na svých ramennou. Když se tak probíral jeho slovy, chápal už Žolíkovu zvědavost. Připadal si rozpolcený, jakoby šel sám proti sobě...

***

Hleděl do svých vlastních zelených očí, ale ty oči byly zděšené, uvědomělé a prázdné...

Odtrhl pohled od toho výjevu. Ne... to není možné... Vybavil se mu večer kdy naposledy hrál s přáteli poker. Ten večer sejmuli čtyři první karty z pravého balíčku. První čtyři křížové, kde na křížové čtyřce uviděli čtyři mrtvé tváře na křížích... Konečně si vzpomněl co přesně tehdy uviděl. Byly  to jejich tváře...

Položil nohu na křížové eso, aby tak zakryl onen obrázek a zahodil další z karet. Tak nějak tušil, že i ta bude eso...

***

Žolík pustil ramena svého prince a ten se od něj opět odvrátil.

„Takhle jsem nad tím nepřemýšlel..." Pronesl po chvíli ticha Kluk.

„Já vím... Ale soucítit s tímto smrtelníkem ti nepřísluší, tak jako ti nepříslušelo soucítit s Kathlin. Jednu radu už jsi mu dal, když jsi mu poradil jak funguje náš svět a přesto jsi přislíbil další. Vím, že je to tvým právem, ale opravdu to chceš? Chceš aby to byl právě tento muž, kdo si bude přát?" Žolíkův hlas byl vyrovnaný a jeho slova pravdivá. Kluk by snad ale i tak něco namítal, kdyby ho při svých posledních slovech Žolík prudce neotočil k obrazu skrze nějž stále mohli vidět Paulla Grahama.

***

Nemýlil se. Další kartou bylo eso. Tentokrát eso pikové. Výsostný znak černého stromu s listy a v každém z rohů byl vymalován jeden list černé barvy, kterých byl strom plný. Paullovi připadalo zvláštní že u pikového esa není uprostřed klasický pikový symbol tak jako tomu svým způsobem bylo u ostatních es. Dlouze se na kartu zadíval a to i když ho každý nerv v těle varoval ať to nedělá.

Jakoby byl přitahován tím stromem uprostřed, brzy se mu listy v rozích rozplynuly před očima. Viděl jak z malého semínka roste celý velký strom, košatí se a kvete. Jak všechno je pomíjivé, krása bledne, jak tento mocný a mohutný strom ztrácí své listy, někdy i celé větve mu odumírají...

Až pálení slz na tvářích jej vytrhlo z transu do něhož upadl. Slzy a přerývaný dech... Jak dlouho už neplakal?

***

Kluk se díval pozorně na slzy v očích smrtelníka. Původně nechtěl znovu hledět tomu muži do tváře, ale nyní nemohl jinak.

„Tím, že právě jemu jsi nabídl pomoc balíčku jsi nahrál károvému Žolíkovi. Znáš jeho podíl na této situaci, jeho vinu, která je větší než ta tvá... Chtěl jsi na Kárového dohlížet u Kathlin a vždy jsi byl proti jeho jednání. Jenže teď nejsou Kára nepřítelem tvého domu. Nový Žolík je jiný i když jejich podstata zůstává stejná! Aniž by sis to uvědomil nahráváš teď plánům Křížového, jež se zločinu dopustil!"

Další pravda. Taková až se sám pikový Kluk otřásl.

***

Potřásl hlavou.

Už zbývalo jen srdcové eso z těch které ještě neviděl. Věděl, že právě toto eso bude další kartou a upřel pohled na její rubovou stranu. Tentokrát ho nepohltil žádný vír uprostřed hvězdy a tak snad, stále ještě trochu poznamenaný tím co uviděl v pikovém esu vzal do roztřesených prstů další kartu a pomalu ji v ruce otočil.

Srdcové eso bylo první kartou, kterou neodhodil. Čtyři drobná srdce v rozích a uprostřed jedno veliké. Byla by to docela obyčejná karta, kdyby ovšem červeň srdcí nepůsobila na pohled tak krvavě. Paull křečovitě svíral kartu tak, aby ani prstem nezakryl žádný z obrázků a kartou několikrát pootočil v umělém světle ze stropu. Sotva to udělal spatřil uprostřed srdce jakéhosi mladého muže tmavých vlasů a hnědých očí, jak zamilovaně hledí do zelených očí černo-nebo snad červeno-vlasé dívky. Při další pootočení se ti dva právě vášnivě líbali a při dalším je spatřil v milostném propletenci. Neznal je, za což byl rád, ale i tak netušil co by si o tom měl myslet.

Racionální část jeho mysli, která se snad až nyní probudila k životu mu říkala, že jen ten kdo tuto kartu maloval byl už ve své době velmi nadaný člověk, nebo že tato karta s reflexním obrázkem, je jen náhražkou karty původní, která se někomu ztratila a on ji nahradil.

Ani jedno z těch vysvětlení nemohlo být pravdivé, ale Paull se potřeboval chytit byť i nepravděpodobné alespoň z části logické myšlenky.

Když kartu odhodil a chtěl sáhnout po další, zahlédl něco co tam nemělo být. Prudce se vrátil pohledem k srdcovému esu nyní již ležícímu na zemi a s úlekem poznal, že se nemýlil. Uprostřed středového srdce zahlédl usmívající se Glenovu tvář...

Autor: Jackie Decker Vydáno: 7.1.2010 18:43 Přečteno: 110x Hodnocení: neohodnoceno

Vaše hodnocení: 1 2 3 4 5

Formát pro tisk