24.kapitola (Joff, Rihur a princ Darin)
Tak jo, Sarah. Dopsala jsem další kapitolu k NJ. Malinko to natahuju, tak se prosím nezlob :) Jinak je to víceméně odpočinková kapitola jak já říkám kecací, ale snad to nevadí...
Joffova, i když ne tak úplně, skupinka dorazila k Bezderskému lesu, jak se Rihur obával. Stále se drží řeky Jitřenky a nemají ani ponětí že před dvěma dny Alexandria jen o vlásek unikla smrti v Mrtvých močálech. Jaký bude dnešní večer?
Dítě...
Kapitola
dvacátá čtvrtá
Pokračovali v cestě. Rihur šel jako by se zmítal mezi
apatií, jakýmsi vzdorovitým vztekem a nelibostí, zatímco se stěna
z listový a korun vzrostlých stromů Bezderského lesa stále více blížila.
Joff svého malého chráněnce po očku sledoval, ale jinak kráčel před ním, jen
krok za princem, který je vedl. Bylo to zvláštní. Možná až příliš lehce přijal
vůdcovství člověka, který jej dříve věznil. Samozřejmě, že pro ně již hodně
udělal a ještě více riskoval, ale on přeci nebyl z těch, kteří by si rádi
nechávali velet. V táboře vojáků mu vadilo být jedním z branců jako
nic na světě. Měl rád svobodu a té se mu nedostávalo od onoho srpnového rána
prakticky vůbec. Tak proč se tedy teď nevzpírá stejně paličatě jako Rih za ním?
Protože na rozdíl od něj, nemám hlavu jen od
toho aby mi nepršelo do krku!, odůvodnil si sám sobě, jenže přesto měl
dojem, že to není celá pravda. Samozřejmě si uvědomoval, že princ toho o zdejší
zemi ví více než oni oba dohromady, ale bylo v tom ještě něco jiného.
Mnoho let už se rozhodoval sám za sebe a přijímal odpovědnost za jiné. Nejprve
Kateřinu a pak i Rihura. Čím více postupoval v před, tím více zjišťoval
jak snadné je udělat špatné rozhodnutí a teď když rozhodoval někdo jiný
připadalo mu všechno tak nějak snazší a jednodušší. Kdyby se cokoliv stalo
všechna vina by padala na Darinovu hlavu a ne na jeho...
Ale takhle to být nemá! Tohle nejsem já...
Slíbil jsem, že Katku nechám jít až přijde její čas, a to jsem udělal, i když
jsem si dlouho nechtěl připustit, že už ten čas nadešel. Taky jsem slíbil, že
Rihura ochráním a to se snažím ale nemůžu ho chránit před ním samotným a taky...
Pokud ho chci opravdu chránit, musí mi věřit. Jak mi má věřit, když jsem se tak
snadno vzdal úlohy, kterou jsem až do teď tak úpěnlivě zastával? Uvědomoval
si, že sám vlastně neví co přesně chce, nebo co je správné.Kráčel do neznáma a
nyní se zdálo, že začíná ztrácet i sám sebe.
Skupina
se zastavila až večer, na okraji starého lesa, kde rozbili tábor, jak byli
zvyklí.
„Joffe?"
oslovil jej náhle princ Darin, když poslal Rihura na dřevo a sám se chystal jej
následovat.
„Ano?"
ohlédl se po něm. Sám nevěděl jestli má chuť s ním mluvit ani o čem by
měli.
„Proč
jste pro Amylu tak důležití?"
Jo tohle..., vzpomněl si, že přesně pro
toto zjištění s nimi přeci princ vyrazil.
„To
nevím," odvětil po pravdě. „Sám jsem se jí na to ptal, tam v tom domě, ale
jediné co mi řekla bylo, že jsme pro krále Ariména velice důležití a že nás
nepřestane pronásledovat a že pokud chci znát odpovědi musím se vydat do Chrámů
vědění a nalézt muže jménem Anders Lightwielder."
„Vrchního
theurga?" zdálo se, že je princ velmi překvapen. Joff jen zpřísnil pohled.
Alespoň se tak zdálo, vždycky působil přísně, když přemýšlel.
„Proč
jste tak překvapený?"
Darin
nevěděl. Připadalo mu podivné, že by je Amyla posílala k vrchnímu
theurgovi, přeci mu mohla odpovědět, sama, ne? A nebo snad bylo v jeho
osudu, že musí jet do Chrámů vědění?
„Já
jen, že... Kněžka bohyně osudu by vám něco takového určitě dovedla říct sama a
to, že vás posílá k nejvyššímu z vědoucích do Chrámů jistě znamená
něco víc." Joff až do teď nevěděl že to jméno, kterému kněžka řekla patří
vrchnímu theurgovi, ale rozhodně jím ta informace nemohla tolik otřást jako
právě princem.
„Asi
jo," zamyslel se Joff... „V jednu chvíli jsem měl dojem, jakoby se mi snažila
říct, že za to všechno co se stalo může král Arimén a že bych měl usilovat o
pomstu, ale neřekla to přímo. Sám nevím co přesně máme teď dělat, ani co chci
dělat. Vím jen, že tak jako tak v Lacasu zůstat nemůžeme a plán přejít
přes hory je sice dost nebezpečný, ale mohl by hodně vyřešit." Připadalo mu
podivné s jakou lehkostí se mu svěřuje se svými niterními myšlenkami, ale
měl pocit, že by mu třeba princ mohl pomoci odpovědět na jeho otázky,
koneckonců odvolával se na to, že jsou přátelé, ne? Ačkoliv sám Joff o
přátelství nevěděl vlastně skoro nic.
„Vážně?
To je zajímavé... A co ty na to?" V aristokratické tváře svého protějšku
uviděl Joff známku dychtivosti, kterou se leskly princovy oči.
„Na
co jako? Na krále? Je mi ukradej!" odvrátil se od Darina a vstal. Neměl náladu
dál tohle téma rozebírat. Princ mu evidentně neodpoví a co se krále týče, ještě
se sám nerozhodl.
„Ukradenej?
To myslíš vážně?! Víš ty vůbec co je to za člověka?! Vždyť jsi tam žil, viděl
jsi co je zač!" apeloval na něj princ a z přátelského rozhovoru byla rázem
slovní potyčka. Přes to, že z toho Joff neměl zrovna radost, cítil se
alespoň jako ve známém prostředí.
„Jo
viděl!" odsekl mu. „Viděl jsem víc než si umíte představit, ale víte co?! Není
to moje věc! Nic z toho není moje věc!" znovu se jejich pohledy setkaly,
tentokrát však rovny jeden druhému.
„Jak
to můžeš říct?! Co tvoje sestra?! Tvoje rodina? Rodné město...?" Princ to
nechápal. Nahlédl do mysli mladého dezertéra už při jejich prvním setkání tam u
brodu. Proto toho tolik věděl, i to co by mu Joff nikdy dobrovolně neřekl. Až
do teď respektoval právo na jeho soukromí, ale po tom co mu nyní ten mladík
řekl, musel použít co už věděl. Musel apelovat na jeho city, které se mladý
hraničář jindy tak úpěnlivě snažil skrývat či potlačovat.
Joff
se zarazil aby ho vzápětí dopálilo co vyslechl.
„Nebyla
má sestra!" začal potemnělým hlasem. „A právě kvůli ní už pro mě to co bylo,
nic neznamená, jasný?!" nemusel se ptát jak to ví, od mistra Danwika už dříve
věděl že zkušení hraničáři dokáží číst v lidských myslích. „Měl sem jí
nechat jít a to jsem udělal! Teď se musím postarat o Rihura! Máš svoje
odpovědi, víc nevím tak jdi!" úplně zapomněl, že by měl princi vykat, otočil se
na místě a vykročil do lesa za svým malým chráněncem.
Rihur
poctivě sbíral dříví a když ho Joff o pár chvil později našel, měl již pěkně
plné ruce a snažil se přidat si k té náloži ještě jeden klacek. Skoro by
se pousmál, kdyby ho Darin tak nerozčilil. Myslel
to dobře...
Cože?!
Jasně, myslel to dobře. Pro něj je král
Arimén nepřítel jeho země a lidu. Právě jsi mu řekl že tě možná Amyla posílá
jej zničit, snadno chce abys to udělal pokud jsi k tomu právě ty vyvolen.
Vyvolen? Já?! To sotva! Neměl žádný právo
zasahovat do mýho soukromí! Je to má věc, má cesta, můj osud a já s ním
naložím jak uznám za vhodný! Do Vesfálie se už nevrátím a basta!
„Rihu?"
oslovil raději chlapce aby přišel na jiné myšlenky. Rihur leknutím upustil vše
co už nasbíral. Tvář se mu zkřivila do bolestné grimasy a povzdechl si.
„Co
je s tebou?" zeptal se přímo. Snad doufal, že když bude řešit Rihurovy
problémy, pomůže mu to trochu se uklidnit.
„Nic,"
odvětil chlapec a sehnul se aby všechno zase posbíral.
„Neřekl
bych," podotkl Joff a začal sbírat, že mu pomůže, ale Rihur mu klacek vyškubl a
tvrdě se na přítele zadíval.
„Nic
mi není!" zopakoval. „Co se staráš?! Nemáte si snad s princem co říct?!"
Pokud mohlo něco Joffa zabolet, pak tohle. Teď. Zrovna když mu připadalo, že
jsou si s Rihurem podobnější než by si kdy připustil jej posílal pryč.
Tak fajn!
„Jak
chceš! Myslel sem to dobře, ale zdá se že ty jsi pořád ještě jen dítě! Malej
kluk co si myslí že se celej svět točí jen kolem něho! Ale to se mýlíš, mladej,
jasný?! Dělal jsem pro tebe co se dalo, ale s tím je konec, Od teď mi buď
budeš stačit, nebo si půjdeš po svým a já se ani neohlédnu, rozumíš?! Nemám čas
ani náladu na tvoje výlevy. Jestli sis nevšim, jde nám o život. Myslel sem že
by ti prospělo, kdybys mohl o něčem rozhodvat, ale jak je vidět, nejseš něčeho
takovýho schopnej! Až to sesbíráš odnes to k ohni. Máš první hlídku!"
Rihur
ztěžka polkl, když viděl Joffa v takovém stavu. Znal ho tak. V táboře
se nechoval o moc jinak a pak při útěku, ale přece... Přesto, že to tehdy bolelo,
nebylo to takové jako teď. Jeho slova mu snad rvala srdce na kusy a on se ze
všeho nejvíc chtěl omluvit. Sám nechápal co se s ním poslední dobou děje.
Jenže nedostal příležitost učinit cokoliv na svou obhajobu. Joff odešel
hlouběji do lesa a Derek následoval svého pána.
Osaměl.
Klacky v rukou jej pojednou tížily jako by snad byly z nejtěžšího
kamene na světě. Přítelova slova mu zněla v mysli snad tisícerou ozvěnou a
on s tím nemohl nic udělat. Zdálo se že je všechno zbytečné, tahle cesta,
ten útěku, život... A přece v něm cosi hlodalo. Chtěl mu ukázat, že mu může
stačit, chtěl dokázat, že má na to aby si zasloužil všechno co žádal,
přátelství, pozornost, že může velet, a rozhodovat, že není už jen malé dítě,
za které ho považovali...
Setřel
si slzy z tváří a sehnul se pro další klacek. Jednou budu jako ty, Joffe... Dokážu totéž co ty! Zatvrdil se. Jen ty
ruce se mu chvěli strachem. Bál se. Tolik se bál...
Autor:  Jackie DeckerVydáno: 20.2.2010 16:35 Přečteno: 204x Hodnocení: 1 (hodnoceno 1x) |
Vaše hodnocení: |
Formát pro tisk
Komentáře
WOW WOW WOW nemám slov...:D tvoje povídka mě uchvátila
seděla jsem u ní nespočet hodin, ale přečetla jsem jí jedním dechem a moc moc se mi líbíííí 
Ani nevíš jakou mám radost že to někdo čte, někdo cizí, někdo kdo nelituje toho času a dokáže napsat alespoNˇže to četl. Já osobně tohle považuji za jedno z nejslabších svých děl, na druhou stranou je svým způsopbem unikátní a těším se až bude jednou dokonalé. Jistě vytrvej, další kapitoly se blíží
Omlouvám se, ale budu si muset Jezdkyni přečíst znova celou, protože si jí už skoro nepamatuju. až budu mít čas (čti nejdřív v září), určitě si jí přečtu a okomentuju.
Jsi hodná, do září ji snad dopíšu, minimálně tedy první díl