5.kapitola

Paull jde hrát poker a ostatní společníci u stolu jej přimějí aby jim karty ukázal. Co ale uvidí, když do něj nahlédnou?

Čtyři první karty

Náhle měl sucho v ústech. Barman zabloudil pohledem k jejich stolu a i jeho přátelé se na něj starostlivě, ale také podezřívavě dívali. Paull nikdy nemíval stavy úzkosti či psychotické výkyvy, ale dnes už ničemu nerozuměl. Jeho hnědé oči pátraly po nějaké možnosti jak z toho uniknout, až uviděl dveře vedoucí na toalety a rychle vstal.

„Pardon, je mi nějak šoufl," řekl snad až příliš rychle, vzal krabičku do rukou a spěšným krokem zamířil na onu místnost. Cítil na sobě pohledy ostatních hostů, jako by to byly pijavice vysávající z něj poslední zbytky soudnosti, která mu ještě zbyla.

Dveře se před ním automaticky otevřely a on vešel na pánské záchody. Byla to místnost podobná klasickým toaletám, jen stěny byly kovové a mušle nerezové a nerozbitné. Paull ale nepotřeboval mušli použít, potřeboval jen chvíli klidu. Postavil krabičku na malou poličku před zrcadlem, které pokrývalo celou jednu stěnu, a v umyvadle pod poličkou si pustil vodu, aby si omyl obličej. Voda byla zde ve vesmíru natolik vzácná, že se všechna moč recyklovala a poté znovu používala a totéž se dělalo s použitou vodou na mytí a podobně. I tak ale voda ubývala. Třeba když někdo vycákl trochu na podlahu, nebo jen odpařováním na vzduchu. A samozřejmě tělo člověka také nějakou spotřebuje. Čas od času tedy bylo třeba ji doplnit.

Paull si toho byl velmi dobře vědom a tak použil vody jen málo. Podíval se do zrcadla, odkud na něj hleděla jeho vlastní holá hlava s mokrou tváří a unaveným obličejem.

„Kruci, co se to se mnou děje?! Tohle není normální...!" Už mám halucinace, vážně potřebuju ten holoprogram... Někde sem čet, že to může bejt i návykový... Kruci, tohle je teda den... dobře, musím se uklidnit. Hlavně klid... Teď se tam vrátím, vytáhnu z krabičky pravej balíček, vyndám z něj žolíky a pudem hrát. Tedy, jestli ostatní budou chtít. Jinak jim je ukážu a zase je zandám, i kdybych si na tu krabičku měl sednout, abych měl už pokoj.

Dveře se otevřely a Paull zaslechl známý hlas: „Tak co je, parde? Seš dneska nějakej hotovej," zasmál se Glen Morris. V první chvíli Paull přemýšlel, že po něm něco hodí, ale nakonec jen skousl zuby a otočil se ke dveřím, kde jeho kamarád stál.

„Co kdybys večer přišel?" ptal se ho dál. Paull se však jen opřel zády o zeď a trochu se nahrbil v místech, kde vyčnívala ze zdi polička s krabičkou.

„Ne, dík... večer už něco mám," řekl pouze. Možná by mu čas s Glenem někde o samotě pomohl alespoň trochu vyřešit záhadu kabelu, ale nakonec se rozhodl, že si to odepře. Bylo mu jasné, jak by to skončilo, na to se znali oba moc dobře. Glen se jen usmál ještě víc a otočil se na patě.

„Až budeš, tak přiď, chceme vidět ty tvý karty, i když už sem objednal ty klasický..." Paull ještě zaslechl Glenův smích, než se dveře za jeho přítelem zavřely.

Nenávidím to tu. A jeho obzvlášť. Věděl, že nenávist není to pravé slovo, že jejich vzájemný vztah je mnohem složitější, než se na první pohled mohlo jevit, ale teď na to nechtěl myslet. Vlastně měl vesmír a loď, kde pracoval, velice rád. Byla to práce, ale práce plná nečekaných zvratů a nejrůznějších možností. Občas to bylo o nervy, ale vždycky se z toho dalo nějak vykroutit. Teď už však cítil, že je na pokraji sil.

Nadechl se, vzal do ruky krabičku a ignorujíc divný pocit ve své hlavě, vyňal z krabičky pravý balíček a krabičku následně zase zavřel. Byla to jen halucinace, namlouval sám sobě, zatímco se otočil a vyšel zpět směrem ke svým přátelům.

 

Došel až ke stolu, kde seděli ostatní, krabičku položil na židli a teprve poté se na ni usadil. Ručně malované staré karty svíral v rukou, jako by mu něco říkalo, že jim je nemá ukazovat. Ale on chtěl. Chtěl už proto, že se mu do toho nechtělo. Přece nemohl dát na nějaký nezřetelný pocit, tajemný smích a mrknutí jedné z karet, které se zřejmě odehrálo jen v jeho mysli...

Všichni se teď dívali na balíček karet, který ležel na stole před nimi a nikdo jako by se neodvažoval po něm sáhnout a prohlédnout si jej.

„Carl mi to dneska dal. Prej to byl dárek od jeho syna, či co. No a tak sem je chtěl zkusit provětrat." Mluvil s úsměvem, který ale po utichnutí hlasu na jeho rtech zamrzl. Ostatní chvíli nevěděli co říct, ale pak se Ivan odhodlal a sejmul první kartu balíčku. Bylo to křížové eso. Kříž uprostřed nevypadal jako klasický trojlístek, ale jako kříž, na němž se křižovali lidé. A ani kříže po stranách nebyly jiné... Následovala další karta. Tentokrát ji sejmul Frank. Byla to křížová dvojka. Dva kříže pod sebou propletené hadem, který vyplazoval jazyk. To už Glen nevydržel a vzal z balíčku třetí kartu. Podle očekávání to byla křížová trojka. Tři kříže byly tentokrát vymalovány na kartě jako poskládané z malých oblázků. Tušíce křížovou čtyřku, musel nakonec i Paull sejmout další z karet. Trochu se bál. Výjevy na kartách se mu ani trochu nelíbily, ale přeci jen, nechtěl trhat partu...

Jeho tip byl správný. Čtyři kříže se skvěly na kartě a z každého na ně hleděla jedna tvář. Zmučená tvář zbrocená krví...

„Myslím, že radši budeme hrát s normálními, co vy na to?" zeptal se s pohledem upřeným na kartu Frank Pollini. Ostatní přikývli a Paull bez dalších slov sbalil inkriminovaný balíček karet tak, že vyložené karty dal dospod, a pak jej uložil zpět do krabičky, kterou k nim dostal.

Ten večer hráli, ale u jejich stolu nepanovala pověstná zábava jako jiné dny. Paull při hře měl nejvýše full house a nevyhrál ani jednou. Vlastně se ani nesnažil. Všem utkvěl v paměti pohled na Paullovy staré-nové karty. Snažili se vtipkovat obvyklým způsobem, ale smích byl jen nucený a narážky nic moc. Odehráli jen osm her. Dvakrát tolik, kolik je hráčů u stolu, to bylo jedno z nepsaných pravidel jejich skupiny, že to je minimum, které se musí odehrát. A pak už raději každý odešel svým směrem. Dokonce i Glen se zdál zamyšlený a takového ho

Paull ještě nikdy neviděl.

Autor: Jackie Decker Vydáno: 6.1.2010 19:58 Přečteno: 121x Hodnocení: neohodnoceno

Vaše hodnocení: 1 2 3 4 5

Formát pro tisk