6.kapitola

Paull je odhodlán za každou cenu odhalit příčinu nehody. Carlovi informace jsou značně znepokojivé, je si téměř jistý, že se jednalo o sabotáž, ale teď je zapotřebí odhalit, zda to mohl, nebo nemohl být Glen. Paull potřebuje mít absolutní jistotu než s tím zajde za seržantem. Je tedy na čase aby se i s Carlem vydali do větracích šachet k místu, kde nalezl podezřelé předměty. Podaří se jim odhalit pachatele?

Výtah

Když vešel Paull Graham do své kajuty, našel Carla ležícího na posteli a přikrytého tenkou, leč hřejivou přikrývkou, jakou měl i on sám. Avšak lůžko bylo to poslední místo, kam teď mohl jít.

„Cos mi to, prosim tě, dal za karty? Takový obrázky sem tedy ještě neviděl." Carl zvedl hlavu od knížky, kterou právě četl z malého monitoru, který sám posouval text podle toho, co už Carl přečetl.

„Karty...? Syn to koupil na trhu, než sem odletěl a říkal, že mi přinesou štěstí či co. Jo a taky říkal: „Pozor na to co si přeješ, mohlo by se to splnit." Ty děti maj ale nápady, co?" zasmál se. Paullovi však do smíchu nebylo.

„Jo, jasně... Tak deš?" otázal se, zatímco ukládal krabičku s kartami do zásuvky ve stole.

„Ty tam vážně chceš jít teď v noci? Víš, jak budem zítra ráno vypadat?"

„Se snad převlíknem, ne?!" ignoroval Paull přítelovu poznámku ohledně toho, že budou druhého dne nevyspalí a odbyl ho, jak nejrychleji mohl. Sám pak sahal po rukavicích a nářadí, které se pokoušel poschovávat v kapsách civilního oděvu, který na něco takového nebyl ale vůbec připraven, a tak mu různé věci vyčuhovaly z kapes, což ho ještě víc rozčilovalo.

„Vypadáš dost unaveně. Možná seš vážně přetaženej, fakt tam chceš jít?" Paull se na přítele odhodlaně otočil. V očích se mu nebezpečně lesklo...

„Musim tam jít!" odsekl mu. To už ale Carl vstal, došel až k němu a chytil ho za ruku, kterou právě cpal za kalhoty univerzální šroubovák.

„Proč?" ptal se ho. Paull se na něj překvapeně podíval. Copak ty nechápeš?, bylo v tom pohledu. Jenže Carl to opravdu nechápal. Něco v šachtě našel, to je pravda, ale nikomu to nehlásil. Pořád ještě to mohl vzít a odnést seržantu Gibbonovi, který by se jistě o prošetření té věci postaral sám...

Když si Paull uvědomil, že jeho spolubydlící je úplně mimo, rozhodl se mu všechno povědět. Původně si to chtěl nechat pro sebe, ale tentokrát si situace žádala, aby to věděli oba...

Řekl mu vše. Tedy vše racionální, o kartách se nezmínil... Vyprávěl o nehodě, divném seržantově chování a jak do toho zapadá nález v šachtě a že potřebuje do té šachty jít, aby se přesvědčil, že to Glen nemohl být. Aby mohl jít za seržantem a komisí a předložit důkazy o Glenově nevině, i kdyby sám nezjistil, kdo by mohl být viníkem.

„A co když zjistíš, že to Glen byl?"

„Nesmysl. Proč by to dělal? Jak říkám, kdyby to byl on, asi by se pokusil z lodě zmizet, ne? A on nezmizel. Až si to ověřím časově, zjistím si, jestli se třeba neodpoutal nějaký záchranný modul, jestli někdo předčasně neopustil loď, ale napřed..."

„Jo, jasně. Nechceš prásknout kámoše, že jo?" Paull na Carla upřel tázavý pohled.

„Ale nic... To neřeš, tak asi půjdem, ne?" začal údržbář a jal se převléknout z pyžama do normálního oblečení, aby na lodi nebudili podezření.

 

Vyrazili z kajuty a vydali se obytnými prostorami k výtahům. Paull už se uklidnil, alespoň se tedy zbavil tíživých myšlenek na záhady karetního balíčku, které zatlačil do pozadí vlastní mysli. Soustředil se na to, aby vypadal naprosto normálně a přirozeně, což ho po dnešku značně vyčerpávalo. Musel dlouho přemýšlet, jak že to vlastně normálně mluví, jedná a tak...

Cítil, jak je nervózní. Připomnělo mu to seržanta a jeho kancelář. Tam se potil stejně jako teď. Dlaně měl, jako by je namočil do umyvadla s vodou. Těkal pohledem po ostatních lidech zde, aby se ujistil, že nebudí příliš pozornosti, až konečně stáli u výtahů, kde zmáčkl tlačítko, jímž jeden přivolal. Za celou cestu spolu s Carlem nemohli promluvit jediné slovo o tom, co chystají, a tak vzhledem k vlastní vnitřní nervozitě raději nemluvili vůbec.

Ani ve výtahu nebyli sami a tak dál mlčeli. Výtah je odvezl o několik pater níže, kde plánovali vstoupit do systému šachet, který je měl zavést na ono důležité místo...

Paullovi to připadalo jako noční můra. Cesta výtahem se zdála nekonečná, když při tom poslouchal řeči Francis Dolohovové a Geralta Watsona.

„Tak jak, poručíku, těšíte se na zítřek?"

„Asi jako každý, to víte, odletím prvním spojem z doku na Zemi. Přeci jen to bude něco jiného než vídat pořád dokola ty samý lidi, nemyslíte?"

„Jo to jo, už jsem taky začala cítit první příznaky ponorkové nemoci. Podezřívavost, vznětlivost, podráždění a jednou dokonce i halucinace, věřil byste?"

Konečně výtah zastavil a dveře se otevřely. Paull chytil Carla za rukáv, aby ho zdržel ve výtahu, než oba důstojníci odejdou, a pak zmáčkl tlačítko na uzavření dveří.

„Co je?"

„Vlezem do šachet výtahovkou. Jo, je to risk, ale pořád lepší než se nechat vidět tady, ne?" začal Paull, kterému nešla z hlavy slova madam Dolohovové o ponorkové nemoci.

Je možné, že už by mi to jen lezlo na mozek a nic to neznamenalo? Že by to byla jen ponorková nemoc? No, možné to koneckonců je... Ale když už jsme tu, tak to prolezem, ať to máme z krku. Dokonce se i usmál, když sundával spolu s Carlem servisní poklop na výtahu, aby mohli vylézt do šachty. Cítil, jak adrenalin v jeho těle stoupá. Ještě nikdy se nesnažil o nenápadný pohyb na lodi, nesnažil se proniknout do míst, kde nemá co dělat v dobu, kdy má spát. Připadal si jako malý kluk, který se s kamarádem vydal do jeskyně, aniž by o tom řekl rodičům, a chystal se tam objevovat neexistující poklad.

 

Konečně byl poklop dán stranou. Nahoře nad výtahem viděli jen prázdno a slyšeli, jak tudy cirkuluje vzduch, neboť přes výtahovou šachtu vedlo několik těch větracích. V prostorách, kudy se běžně pohybuje výtah, byla tma a jen tu a tam nade dveřmi každého podlaží svítila jedna ze zelených zářivek.

„Tak fajn, vysadim tě a ty mě pak vytáhneš, ok?" Carl přikývl a tak si Paull kleknul na jedno koleno pro lepší stabilitu a propocené dlaně spojil prsty a udělal tak svému kamarádovi stupínek, aby mohl nahoru vylézt. Carl položil jednu nohu na jeho ruce a druhou nohou se odrazil, načež se rukama zachytil okraje průlezu. Paull nebyl zrovna slabý, ale přeci jen, osmdesát kilo živé váhy držet na rukou není úplně z nejlehčích činností, jaké by mohl v noci provozovat.

Carl se vyhoupl s Paullovou pomocí a vzepjal se na rukou, takže už stoličky z dlaní nebylo zapotřebí a Paull si mohl konečně znovu stoupnout a protáhnout bolavá záda. Konečně byl Carl nahoře na výtahu a on mohl jít za ním. Počkal, až mu jeho přítel podá ruce a vytáhne ho nahoru, což se o chvilku později skutečně stalo.

Neměli příliš času. Patro strojovny bylo dost frekventované na to, aby si nemohli dovolit lézt dlouho ve výtahové šachtě.

„Tak kudy teď?" zeptal se Paull Carla, který vytáhl z kapsy malou baterčičku a snažil se malým světelným bodem prosvítit zdejší tmu. On sám se zatím zhostil úkolu vrátit na místo servisní poklop, kterým právě prolezli.

Už-už ho pokládal, když zaslechl, jak se dveře výtahu otevřely. Rychle položil poklop na místo a sedl si na něj, aby v případě, že by přehnaně hlasitý zvuk vzbudil pozornost nastupujících, alespoň nešel otevřít. Carl se na něj vylekaně podíval a Paull dal rychle prst před ústa, když uviděl, že se jeho kolega chystá promluvit. Zdola se ozýval čísi rozhovor.

„Co to bylo?"

- „Nevim, asi to nedovírá..." Paull úplně živě viděl muže, jemuž patřil druhý, hlubší hlas, jak se podíval směrem k poklopu, který právě držela na místě jen jeho zadnice. Srdce mu divoce tlouklo a panika ho už zcela ovládla. Nebyl schopen žádných myšlenek a přitom bylo více než jasné, že se dá výtah každou chvíli do pohybu. V tom lepším případě by je čekalo přetížení asi deset G směrem nahoru a v tom horším pak volný pád dolů, protože samotná kabina sice byla opatřena vyrovnávači tlaku, ale šachta byla ovlivněna jen generátory gravitace, které umožňovali posádce chodit po zemi a i zde v kosmu mít, alespoň částečně, pojem o tom, kde je dole a kde nahoře...

Ucítil tlak na zadnici. To se zřejmě muž pokoušel zjistit, zda byla jeho domněnka správná. Poklop pevně držel pod Paullovou vahou.

- „Asi se nám jen něco zdálo..."

„Jo máte, pravdu... Jedete na servisní?" Carlův vyděšený pohled se setkal s Paullovým, který se prudce vymrštil na nohy.

- „Ano, musím nahlásit jednu takovou věc..." Rozběhli se k okraji šachty.

„Jistě, v pořádku," odvětila žena a jala se zmáčknout tlačítko pohybu. „Slyšel ste to?" zarazila se v půlce pohybu. To už ale Paull ani Carl nemohli slyšet. Oba se chytili servisního žebříku na kraji šachty, a co nejrychleji lezli nahoru.

Byl to závod s časem. Lezli, jak nejrychleji mohli, jenže Carl nemohl v takové rychlosti otevřít mřížku nejbližší větrací šachty. Pokud by výtah vyrazil nahoru, tak i kdyby se přimáčkli těsně na zeď, utrpěli by jistě značné popáleniny od vyrovnávačů tlaku, které sice působí jen uvnitř v kabině, ale přebytečné teplo vypouští do šachty, nemluvě o hnacích motorech na spodku kabiny, jejichž žár by jistě také způsobil své.

Paullovi se téměř zastavilo srdce, když motory výtahu změnily funkční tah, tedy intenzitu plasmových spalovačů. V první chvíli ho napadlo jediné: Je po nás...

Jenže tah motorů se nezvětšil pro cestu vzhůru, ale snížil, a tak se kabina vydala obrovskou rychlostí do nižších pater.

Sledoval, jak mizí ve tmě šachty, když v tom ucítil čísi dotek na pravém rameni. Prudce se ohlédl s přidušeným výkřikem. Cítil své bušící srdce až někde v krku a křečovitě se držel žebříku.

„Si, ok?" ptal se ho Carl.

„Jo..." odvětil a přehmátl si, aby se držel lépe. Carl se mezitím pustil do odšroubování mřížky v ústí větrací šachty.

Konečně byl průlez volný. Museli být rychlí, neboť co chvíli očekávali návrat výtahu. Kdesi ve spodních patrech se ozval zážeh. Poslední spěšný pohled věnovaný jeden druhému a už se soukali do malého čtvercového průlezu. Carl s tím měl zkušenosti a už byl uvnitř, když zvuk zaslechli, ale Paull se soukal dovnitř pomaleji i s přítelovou pomocí.

Chytil se průlezu.

Výtah se dal do pohybu.

Carl ho uchopil za ruce, aby ho vtáhl dovnitř. Srdce oběma bušilo na poplach jako ještě nikdy.

Výtah nabral rychlost.

Carl zabral a Paull se přitáhl vší silou, až zajel až po kotníky do šachty. Carla to povalilo do sedu. Výtah už byl u nich.

Snažil se zatáhnout kotníky, ale nebyl dost rychlý. Když už si myslel, že o nohy přišel, ozval se obvyklý syčivý zvuk, který doprovázel výtah pokaždé, když v nějakém patře zastavil...

Technik i údržbář zatajili dech. Následovalo napjaté ticho. To však nemohlo trvat příliš dlouho.

„Tak nahoru?"

„Jo, dneska mám volno..." dolehly k nim tlumené hlasy z výtahu. Paull se okamžitě převrátil na bok a skrčil nohy, načež se s Carlem po čtyřech vydali hlouběji do šachty.

Autor: Jackie Decker Vydáno: 6.1.2010 20:00 Přečteno: 133x Hodnocení: neohodnoceno

Vaše hodnocení: 1 2 3 4 5

Formát pro tisk