Dva osamělé klíče...
Krátká jednorázová povídka, kterou jsem napsala v 18-ti letech, když jsem ce chystala učinit velké životní rozhodnutí. Odejít od rodiny s přítelem. Protože to bylo velice těžké a hrozně jsem se bála že mě rodina už zpátky potom kdyby se něco pokazilo nidky nepřijme a že by se na mě za to mohli moc zlobit, sepsala jsem tuhle povídku.
Povídka je z reálného světa kterých moc nemám a normálně nepíšu.
Vkládám ji v rámci obnovy původního archivu stránek.
Dva osamělé klíče
Sedím na schodech obyčejné městské bytovky a hledím na dům určený
k demolici. Na dům, který pro mne byl dlouho celým světem. Teď se ho
chystají zbourat. Ovšem mě už to nevadí... Dávno už jsem ztratil důvod žít.
Manželka mě opustila, přišel jsem o práci... Nyní přijdu i o střechu nad hlavou.
Jmenuji se... Ale vždyť to je jedno... Mé jméno není důležité. Váhu má jen obsah
toho co vám chci říct. Víte není mi zrovna málo let, spíše jsem již staršího
data... A tak mě zkrátka život již mnoho naučil. Mimo jiné i to, že vyřčená slova
už nelze vzít zpět. Že někdy slova zmůžou víc než zbraně hromadného ničení a
také, že život nedává druhou šanci. Myslel jsem si o sobě, kolik toho vím a
nakonec jsem i já byl překvapen. Stal jsem se součástí jednoho velkého příběhu...
Znal jsem ji od chvíle kdy začala chodit a její rodiče ještě dřív. Vyrostla
v krásnou slečnu a pak jsem ji najednou přestal potkávat. Nebylo v mé
povaze se ptát. Zkrátka bylo v domě o jednoho člověka méně.
Až poté, jednoho podzimního rána jsem ji uviděl stát pod okny. Rozpuštěné vlasy
jí smáčel déšť a bříško v pokročilém měsíci těhotenství nedokázala zakrýt.
Neviděl jsem jí do tváře, ale vím, že v ruce svírala objemný svazek klíčů.
Poznal jsem ji na první pohled. Ani nedokážu říct jak dlouho tam v dešti
stála. Jen vím, že když jsem po nějaké době scházel po schodech do přízemí,
vešla do domu. Jen tak - tak se mi podařilo schovat v mezipatře aby mě
neviděla. Nedokážu říct proč mi tolik záleželo na tom aby mě nezahlédla. Snad
to byly slzy, které jí smáčely líc a nebo ty klíče, které tak křečovitě svírala
v dlani...
Zahnula chodbou rovnou k bytu svých rodičů a já nedokázal pokračovat
v cestě, kterou jsem započal. Sledoval jsem ji zpoza rohu. Stála před
bytem a zoufalství se jí zračilo ve tváři. Pomalu přistrčila ucho ke dveřím a
naslouchala. Poté se jen sesula podél zdi v neutichajícím pláči. Celá se
třásla a někdy se i dusila vlastními vzlyky. Jak pevně svírala své klíče tak
jimi mrštila proti zdi. Chtěl jsem jít za ní, ale nenapadlo mě co bych jí řekl.
Nikdy jsem více neviděl žalostnější pohled. Dívka vstala. Zašeptala jen několik
slov: "Stejně by mě nechtěli vidět..." Odepjala ze svazku dva malé klíče a
pomalu, s neskonalou jemností, je uložila na špinavou rohožku před bytem.
Otočila se a beze slova odešla. Znovu jsem se schoval aby mě neviděla. Neměl
jsem dost odvahy se sní setkat.
Vždycky byla jejich nejmilejším dítětem. Nedokázal jsem pochopit co si asi
museli říct, že přišla bez rozloučení vrátit klíče. Že si myslela, že by ji
nechtěli vidět...
Nebylo v mé moci změnit co se stalo a dokonce ani pochopit. Jen mi něco
našeptávalo, že to takhle nemá skončit. Z náhlého popudu jsem šel a zvedl
z rohožky ty dva osamělé klíče. Vrátil jsem se domů, a připjal je na
samostatný kroužek. Od té doby po pět let viseli bez povšimnutí v mé
předsíni...
A pak se rozhodlo, že se bude náš dům bourat a ona znovu jako tenkrát stála pod
mými okny. Tentokrát ale nebyla sama. Vedla za ruku malou, asi pětiletou,
dcerku. Dívku jako obrázek krásnou jako její matka, která ovšem byla smutná.
Ne, zoufalá jako v ten den, kdy jsem ji naposled viděl, ale smutná. Viděl
jsem trápení odrážející se v jejích očích a vrásky na bledé tváři.
"Mamí, mamí... Proč nenavštívíme dědu s babičkou?" ptalo se to malé
děvčátko.
- "To nejde... Nikdo není doma a já nemám klíče, abychom na ně mohli doma
počkat." Věděl jsem že lže. Vždyť toho dne byli oba její rodiče doma. I ta
maličká posmutněla. Tehdy jsem se rozhodl. Něco mě přimělo opustit byt i
s malým kroužkem, který pět let nesl dva malé klíče. Před bytem jejich
rodičů jsem oba klíče odepjal z kroužku a položil je do prachu na rohožce.
"Můžeš mi alespoň ukázat, kde bydlí?" ptala se maličká holčička, která tahala
svou maminku do vchodu našeho domu. Minul jsem je bez pozdravu. Nechtěl jsem
aby někdo znal moji roli v tomto příběhu.
Maminka přistoupila ke vchodu se slovy: "Tak tady jsem se narodila a vyrůstala.
Tady bydlí děda s babi..." pravila smutně.
Děvčátko se sehnulo a se zvoláním: "Jů..." zvedlo z prachu dva osamělé
klíče, které celých pět let čekaly na tento den. Viděl jsem v očích matky
jakýsi posvátný údiv. Vždy bývala bledá, ale tento den měl i bílý mramor
zdravější barvu.
Maminka sevřela oba klíče v pěst. Ve tváři jsem jí viděl nevyřčené otázky "Je
to vůbec možné? To nemohou být mé klíč...? A nebo ano? Kde se tu vzali? Přece tu
nemohli ležet celých pět let bez povšimnutí... Stal se snad zázrak? A co když je
tu jen někdo ztratil? Budou ještě pasovat?" Přesto, že tyto otázky zajisté
křižovaly její myslí, neřekla jediné slovo.
"Vrať to kdes to našla..." řekla odhodlaně a vracela své dceři oba klíče.
Děvčátko hledělo na svoji maminku smutně. Na rozdíl od své matky se však
nedokázalo neptat: "A proč? Co je to za klíče? Neměli bychom je vrátit?"
S každou otázkou naskakovaly na líbezné tváři matky vrásky. Takové hluboké
utrápené vrásky, které mívají zločinci, když se vrátí z vězení. Přímo jsem
cítil boj, který se odehrával v jejím srdci.
Muselo to pro ni být těžké. I když mimo těch vrásek to bylo znát jen díky
němému pláči. A pak si vzala klíče zpět do dlaní a neomylně uchopila klíč od
bytu svých rodičů. Pasoval...
Když se za nimi dveře zavřeli, už jsem tam nevydržel déle stát. Vrátil jsem se
k sobě do bytu a přemítal nad návratem ztracené dcery. Tolik bych si přál
vidět jak se její rodiče tvářili, ale to mi zůstalo navždy skryto. Nevím co se
odehrávalo poté co maminka přivedla svoji dceru k dědovi s babičkou,
ale vím, že když odcházela maminka s holčičkou tak se obě smáli. Viděl jsem
je z okna a slyšel jejich smích.
A tady mé vyprávění končí. Dodnes nevím jestli to byl osud nebo jen shoda
okolností, ale vím, že se mi podařilo napravit omyl, který by jinak mohl navždy
zůstat v srdcích zúčastněných nevyřešený. Tehdy jsem to byl já, kdo dal té
dívce druhou šanci. Kdybych to neudělal kdo ví, jak by to nakonec dopadlo.
Nikdy jsem si nepřál aby věděli o mém zásahu. Byl jsem šťastný i bez toho.
Mé chyby však nikdo
nenapravil. Inu, tak to bylo... A teď už je čas odejít. Za pár hodin tento dům
odpálí a já se rozhodl, že poletím s ním. Až bude mít demoliční četa pauzu
vplížím se dovnitř. Ulehnu na práh, kde přede mnou leželi dva osamělé klíče a
počkám až to všechno skončí... Své chyby už nemohu napravit, ale mé srdce je
čisté, že jsem pomohl napravit chybu někoho jiného. Smích té matky mi stále zní
v uších jako rajská hudba. Sbohem...
Autor:  Jackie DeckerVydáno: 19.3.2010 17:18 Přečteno: 257x Hodnocení: neohodnoceno |
Vaše hodnocení: |
Formát pro tisk
Komentáře
Hurá, je přidaná i moje oblíbená!
To jsem nevěděla, že je tohle tvoje oblíbená... Jsem myslela že by se ani nemohlo někomu líbit, že má msysl jen pro mě protože se u ní vždycky rozbrečím...
. ale jsem ráda že se ti líbí 