Epilog

Eva zemřela. Znovu... Avšak tentokrát je to úplně jiné...

Epilog

 „Co se stalo...?" ptám se váhavě.

- „Nic maličká..." Rozhlížím se kolem sebe. Jsem v nějaké podivné místnosti, jejíž stěny jsou černé, stejně jako všechno kolem. Naplňuje mne podivná prázdnota.

„Tohle není normální..."

- „Splnila jsi poslání." Muž přede mnou vypadá jako stařec. Má stříbrné oči, vlasy i vousy. Jeho tvář ukrývá nekonečné hlubiny moudrosti. Je to duch měsíce. Měsíc...

„Kde je Ra‘jil...?"

- „Se svou rodinou."

„Vy jste to věděl?"

- „Ne, ale znal jsem řešení. Bylo jen na vás, zda to dovedete do zdárného konce."

„Je tedy po všem?"

- „Ano...!"

„Ale jak to? Nestihli jsme příběh dopsat..." Chci ještě mluvit, vysvětlit původ svých pochybností, ale Měsíc mi to nedovoluje.

- „Dle tvého příběhu se Terry vydal na cestu, když zahlédl první projevy Morových nákaz. Sám však brzy poznal, že je také zasažen jednou z nemocí, která má ošklivý a pomalý průběh. Pokračoval dál v hledání vyvolené, neboť se dozvěděl, že dle proroctví měla přijít žena, která je zachrání. Nakonec se dozvěděl, že Moan-pa má být vyslankyní hvězd, neboť bylo řečeno, že hluboko v Prachu hvězd se naděje ukrývá. Vyšel tedy žádat tebe do Měsíční věže. Vpustil jsem jej, když už život z tvého těla téměř vyprchal, jen podmínku, že věž nesmí opustit mu neudělil. Došel až na vrchol a napil se z vody sám na pokraji žití. Ta voda jej vyléčila ale tobě už dát napít nestihl. Nalezl tě nad pergameny, na nichž byl vepsán jeho příběh jako ledovou sochu a když se Mor opřel do stěn věže celou svou mocí, vyšel ven. Ve sklence nesl tu vodu a řekl, že je novým strážcem věže. Dobrovolně si zvolil tento úděl... Mor jej nutil aby ho vpustil dovnitř a on mu řekl, že tak učiní pokud vypije vodu z číše jíž drží v ruce. Mor netuše co voda dokáže se napil a jelikož sám původce a zdroj všech nemocí, nemohl být vyléčen, tak jeho moc odešla a on se stal obyčejným smrtelníkem, který nemohl už věž spatřit."

„Pořád tomu nerozumím... Vlastně jsem tu vůbec nemusela být..." Zmocňuje se mě beznaděj.

- „Ty jsi určila Terryho jako toho, kdo Mora porazí. Ty jsi mu vtiskla nemoc která mu to umožnila i když skrze Mora. A byla jsi to ty, kterou když viděl nad pergameny svého příběhu, mu sice vzala naději, ale dala smysl jeho žití a díky tomu on pochopil co musí udělat." Zní to tak moudře až se zachvěji. Tohle by mě nikdy nenapadlo...

„A co já?"

- „Splnila jsi svůj závazek. Dostála jsi Roudrantovu proroctví. Nyní máš na výběr. Můžeš zůstat s námi a stát se hvězdou, a nebo odejít do svého světa."

Mé srdce naplnil nový zmatek. Mohla bych zase žít se svým mužem a dcerou? Přemýšlím...

- „Ne, nemohla... Ale mohla by jsi se znovu narodit ve svém světě."

„To jde...?"

- „Kdyby to nešlo nenabízel bych ti to." Cítím jak jsem rozrušená. Připadá mi to celé jako sen. Jako kdybych se měla za okamžik probudit a zjistit, že se nic z toho nestalo. Popravdě by mi ten šok asi způsobil smrt...

„Jak?"

- „Není hranice nekonečna. Smrt není konec. Všechny světy jsou spolu propojeny. Chceš-li provedu tě stezkami vesmíru až do tvé dimenze."

Jenže já nevím co vlastně chci. Miluji Marka, ale stejně i Ra‘jila. Pro Marka jsem již mrtvá... Ale Ra‘jilovi bych mohla scházet. Pokud se ve své dimenzi znovu narodím, pak bych už s Markem a Adélkou stejně nežila...

„Nevím..."

- „Ale víš..." řekl to tak klidně... Cožpak to nechápe? Já se nemohu jen tak rozhodnout? Cožpak mohu zůstat a doufat v Ra‘jilovu lásku? Jak mohu vědět, že mu na mě záleží?

- „Víš, že to tak je, Evo. Udělal pro tebe snad málo? Zachránil tě, obětoval se pro tebe, pomohl ti psát..." Vím, že má Měsíc pravdu. Jenže...

- „Je to jen na tobě... Nikdo ti to nemůže ulehčit."

„Zůstanu..." říkám konečně. Nemohu odtud odejít. Miluji Ra‘jila a pokud on cítí totéž... Musím zůstat. Zůstanu...

Autor: Jackie Decker Vydáno: 28.12.2009 22:03 Přečteno: 147x Hodnocení: 1 (hodnoceno 1x)

Vaše hodnocení: 1 2 3 4 5

Formát pro tisk