Krajina po bitvě
Krátká jednorázová povídka inspirovaná stejnojmenou písničkou Jaromíra Nohavici. Byl to takový můj první pokus o songfic.
Odkaz na písničku: Krajina po bitvě.
Krajina po bitvě
Muži leží v zákopech. Hlasitá střelba protíná vzduch již tak dosti
nasycený pachem krve. Velitel zavelel k útoku. Nikomu se nechtělo ze
zákopu ven, ale rozkaz je rozkaz. Dva mladí vojáci se na sebe podívali
vyděšeně, ale smířeně. Kývli na souhlas.
Vojáci vybíhají ze zákopu. Proti nim i nepřátelé vrhají se v řež. Kulka
střídá kulku. Mrtvý vojáci padají k zemi a v té hrůze těl sténají
ranění. Ti kteří ještě žijí cítí smrtelný strach. Všichni by toužili zahodit
zbraně a opustit to místo plné smrti. Ale nikdo to neudělá.
Peter kráčí v před a střídavě hledí na řadu nepřátelských vojáků, svého
nejlepšího přítele Johna a velitele své jednotky. Boj pokračuje. Vojáci na obou
stranách lehli k zemi mezi mrtvé navršené za dlouhé týdny bojů. Mrtvolný
pach už ani necítí. Jen některým slabším se zvedá žaludek. Červi prolézají
útrobami těch, kteří již mnoho dní hledí prázdnýma očima na šedé nebe.
Peter viděl zemřít všechny své přátele, které na vojně poznal. Mimo Johna už
ztratil všechny. Snažíc se najít ve svém strachu zlobu a nenávist zaměřil svoji
pozornost na velitele nepřátelského vojska. Peter leží vedle svého přítele a
rozkazy svého velitele přes střelbu už ani neslyší. Vzpomíná na ty kteří
zemřeli. Zamířil a s nebývalým klidem zmáčkl spoušť. Vůdce protivníků padl
mrtev.
John vykřikl. Peter je tím křikem vytrhnut z bezčasého transu do kterého
jej uvrhly vzpomínky. Ohlédl se. Sleduje svého sténajícího přítele a strach a
zloba jdou ruku v ruce v jeho srdci.
"Neumírej," šeptá Peter svému příteli, ale ten nemá dost sil aby odpověděl. Je
konec. John White se přidal k dlouhé řadě jmen těch, kteří se již domů
nevrátí. Peter se vzdaluje válce ve svých myšlenkách. Podléhá vzpomínkám a
smutku v nich ukrytém.
Střelba pokračuje. Velitel Peterovi jednotky padl mrtev. Někteří muži se
pokoušejí utéct. Neutekli...
Sténání raněných utichlo. Peter procitl ležíc na těle svého přítele. Celý se
třese. Vstává a rozhlíží se po bitevním poli. S hrůzou poznává, že přežil.
On už ale nemá sílu ani důvod pro život. Nový příval zděšení mu přináší, když
poznává, že nepřežil sám. Asi o sto metrů dál se z koberce mrtvol zvedá
jeden z nepřátelských vojáků. Příval smutku, bolesti a nenávisti jej
pohltil.
***
Hans také bojoval. Jen na druhé straně bitevní vřavy než Peter. I on cítil
bolest, strach, smutek a nenávist. Dívá se na Petera s odporem. Zbyli zde
jen oni dva.
***
Mám střílet? Mám ho zabít? A mám ještě vůbec náboje? , jsou myšlenky jich obou. A ty myšlenky plynou dál.
Nezáleží kdo na čí straně bojoval. Stojí na poli mrtvých a mezi nimi je jen sto
metrů vzdálenosti, rozdílnost jazyků, víry a státního občanství. Je to moc
či málo? , ptají se.
Nikdo z nich nevydá ani hlásku. Hledí na sebe špinavý od krve, páchnoucí,
zoufalý a zmatení. Oba prožívají stejné chmury, stísněnost a bolest. Stejné
myšlenky...
Oba jsme utekli hrobníkům z lopaty. Ve stovkách velikánských útoků štěstí
nám... Oběma přálo. A teď nás dělí jenom sto kroků... a je to moc či málo? , přemýšlejí. Jsou ztraceni s vědí to. Mohli by se tomu
vzepřít. Nemusí se přeci zabít. Už tu není žádný velitel, který by jim to mohl
rozkázat, ale oni jsou příliš... Příliš zatvrzelí. Nechtěli bojovat, ale dokážou
přestat když už začali?
Myslíme na sebe, myslíme já a ty. Co včera platilo dneska už neplatí... Však
hrůza ještě visí nad krajem, těžké je mít se rádi, když jsme si postříleli
navzájem své nejlepší kamarády. Vzpomínka
na Johna v Peterovi stále hlodala stejně jako v Hansovi vzpomínka na
Adama, Georga a Franze.
Nevíme o sobě, nevíme vůbec nic. Vzduch krví prosycen dýcháme z plných
plic. Pach smrti pod kůží je zarytý, končí se dějství prvé. Ještě nám tady
zbývá k prolití dvakrát šest litrů krve. , Rozkaz zněl: "Útok!". Ale platí i nyní? Nevědí...¨
A my míříme na sebe, míříme já a ty. Ospalí, žízniví, hladoví, vousatí... Nebe se
šeří už se blíží noc. Oči jsou těžké jako kámen. Ach, koho žádat o radu a o
pomoc, když oba usínáme...? , Peter namířil
na hanse veden svým hněvem. Hans pohyb opětoval. Dívají se jeden druhému do očí
a pak... Ani netuší kdo zmáčkl spoušť první. Ozvala se rána. Oba k zemi
padají.
A tak míříme na sebe, míříme já a ty. Padají hvězdy až obzor je hvězdnatý... Pod
jedním nebem oba ležíme, hřejivá je náruč matky země. A jak tak spíme oba ve
snu kráčíme, já k tobě a ty ke mně...
Autor:  Jackie DeckerVydáno: 10.3.2010 20:31 Přečteno: 167x Hodnocení: 1 (hodnoceno 1x) |
Vaše hodnocení: |
Formát pro tisk
Komentáře
Nebyly přidány žádné komentáře.