Panenka
Krátká jednorázová povídka z aldormy. Je první v pořadí týkající se Fiony Halimové, druhé princezny aldormské, mladší dcery Sidovi. Vím že o této postavě by se dala napsat celá kapitolovka, ale problém takového příběhu by byl v tom že by byl značně bezútěšný a hlavně postrádal by jakkoukoliv vlastní dějovou linii která by slibovala nějaké překvapení, záhadu nebo změnu. taková povídka by byla jen hlubším nahlédnutím do Fioniny duše. Na druhé straně, kdyby se všechny napsané jednorázové povídky o této postavě sjednotily seřadily jak jdou časově po sobě a napojily se na sebe, myslím že by samy vydaly na několik kapitol z života této velice zvláštní ženy, kterou Fiona nepochybně byla i když zůstala navždy nepochopená...
A tak je tady tedy první v pořadí z těchto povídek. Generál Sidus Clemens se stal králem kousku země zvaného Aldorma a byl proklet. V průběhu let měl dceru Rebeku, syna Anguse a poslední a nejmladší z dětí Fionu. Rebeka neměla fionu nikdy ráda. Za prvé byla nejmladší sestřička ve všem jiná než ona a za druhé protože byla Fiona slabé dítě ji rodiče ve všem dávaly přednost před ostatními a Rebeka si připadala kvůli tomu ublíženě. Nakonec se Rebeka pohádala se svým otcem a odešla z Wildaranského paláce se svým manželem derekem, kterého si vzala proti vůli svých rodičů. O tom však není dnešní den. Ne, dnes je den Fioniny svatby...
Fiona Clemensová se má vdávat, jenže je jí teprve patnáct let a její manžel má být o dvacet let starší muž s již desetiletou dcerou jehož žena předčasně zemřela, Daren Halim. Jaké to bude pro ní a jejího muže? Dokáží se oba smířit se svým údělem?
Panenka
Mladá dívka stála na stoličce
proti zrcadlu. Špinavě blonďaté vlasy jí spadaly do tváře ve volném účesu, zatímco
tři švadleny dělaly poslední úpravy na jejích svatebních šatech. Nedívala se na
sebe. Svůj odraz znala až příliš dobře. Připadalo jí, že se na sebe nemůže ani
podívat. Vždyť jaká byla její tvář? Tvář nejmladší královské dcery, kterou vždy
rodiče stavěli nad ostatní sourozence, aniž by si to doopravdy přála? A proč
vlastně? Pro časté nemoci? Proto, že nemohla jíst totéž co ostatní aniž by se
jí pak udělalo špatně a naskákaly jí po celém těle ošklivé pupínky? Rebeka
s ní nikdy nepromluvila pokud nemusela a neminula chvíle, kdy by jí sestra
nedala najevo jak jí pohrdá. A proč vlastně? Pro její slabost? Těla či ducha? A
je opravdu tak slabá? Celý měsíc byla nemocná, když se Rebeka pohádala
s otcem a odešla s mužem, kterého milovala aby se mohli vzít. Nikomu
neřekla, že vyslechla onen rozhovor. Nikomu, jen Angusovi... Bratr byl o šest let
starší než ona. Vždycky byl pomyslným lanem na jehož jednom konci stála ona a
na druhém Rebeka. Byl tím kdo stál při obou, když potřebovaly. Jediným
člověkem, který jí rozuměl...
Ozvalo se zatleskání a Fiona
vzhlédla. U dveří stála její matka. Černé vlasy, měla Valerie Celemensová
sepjaté v síťce. Hleděla na ní svýma šedýma očima plnýma soucitu, a
starostlivosti. Fiona se usmála. Nebyl to upřímný úsměv. Příliš se trápila a
měla strach.
Švadleny se postavily a královna
se jich otázala, zda jsou již hotové.
„Ještě okamžik, Výsosti," pravila
nejstarší z žen, „již budeme hotovy..." Posledních několik stehů, úprava
krajek a mašlí a dílo bylo dokonalé.
Matka přistoupila k nejmladší
dceři a v očích měla smutek, ne nepodobný, jako Fiona sama. Usmála se. I
ten úsměv byl téměř totožný. „Jsi krásná jako panenka," řekla jí a měla v očích
slzy. „Nemůžu věřit, že se moje malá holčička vdává..." vypravil ze sebe a
pokynula švadlenám, že je s jejich prací spokojena. „Budeš nejkrásnější
nevěsta v celé Aldormě, Fiono..."
Dívka měla sto chutí sklopit
hlavu, ale nemohla. Kdyby to udělala pro její matku by to bylo celé ještě
těžší... Nejprve Rebeka, která odešla kvůli Dereku Treanovi, kterého si vzala a
žila s ním v Telmiru. Také otec, který se její sestry zřekl, i když
neučinil potřebný rituál, posypání popelem, nebral ji víc jako sovu dceru. Angus,
který rostl a byl velice uzavřený, často odjížděl a trávil čas neznámo kde, a
také mnohem častěji teď bydlel ve svém domě v Telmiru než ve Wildaranském
paláci. Fiona moc dobře věděla, že se tím vším matka trápí. Sama se trápila za
sebe, otce i za ni. Nemohla jí přeci dát najevo, že jí bolí byť jen představa
svatby, která jí čekala...
Podívala se do zrcadla a usmála
se. „Děkuji," hlesla jen a poprvé se na sebe podívala v zrcadle. Blankytně
modré šaty zdobené bílými mašlemi ve tvaru růží byly skvostné jako to všechno
kolem. Skvostné ale chladné. Spíše nežli barvu naděje jí připomínaly barvu ledu
o němž slýchala od lidí ze severu. Tak chladné a nevlídné... A proto odešla Rebeka? Pro svatbu? Jak jí mohlo tolik lákat manželství,
kvůli kterému se já budím ze sna hrůzou?
„Proč se musím vdávat, mami...?"
zeptala se jen. Z výrazu v její tváři se nedalo nic vyčíst. Smutek,
či strach...?
„Musíš, holčičko... Neříkala bych ti
to, kdyby to tak nebylo." Matka stála za ní. Dívaly se na sebe jen skrze
zrcadlo, které pro tuto chvíli bylo tlumočníkem jejich gest a pohledů... „Víš jak
jsi často nemocná, jak zranitelná... Otec chce vědět, že o tebe bude dobře postaráno.
Víš, že už je starý... Má o tebe starost. Věří, že se o tebe tvůj manžel dokáže
postarat." Jenže ta slova, ač naplněna citem připadala Fioně prázdná.
„Ale proč Daren Halim? Je o tolik
starší..." Chtělo se jí plakat, ale zadržela své slzy. Nemohla by to matce
udělat, plakat jako malá holka, vždyť se měla vdávat... Všichni si o ní mysleli,
že je slabá, všichni jí to vždycky říkali, ale teď nesměla být. Nikdy by si
neodpustila, kdyby její slzy měly matce ublížit.
Valeriiny dlaně se konejšivě
opřely o dívčina ramena. „Protože..." i v jejích očích se zaleskly slzy.
„Daren Halim je dlouholetým přítelem tvého otce. Po smrti jeho první ženy
Hortenzie, mu slíbil, že se o něj a jeho rodinu dobře postará... Myslel si, že
když si tě vezme zaopatří vás oba." Královnin hlas se chvěl. Fiona dobře
tušila, že se Matka obává jejích výčitek. Toho co všechno by mohla říct, ale
právě proto nesměla. I kdyby sebevíce chtěla, nesměla nic říct...
„Mohl by být mým otcem..." podotkla
jen zamyšleně. Matčiny prsty zajely do dceřiných vlasů. „Elizabeth mne nikdy
nepřijme za svou matku, když je o pouhých pět let mladší než-li já... Sama to
víš..."
„Máme o tebe s otcem starost,
vždyť to víš, ne?" pokusila se královna o smutný úsměv a po tvářích jí skanula
první slza.
„Neboj se, mami, splním otcovo
přání..." vzala matčinu dlaň do své a usmála se. Umě skryla bolest za maskou
netečného zamyšlení. Cosi v jejím nitru se jí vzpíralo, ale ona nedovolila
aby vyplulo na povrch její vlastní, hluboké, mnoholeté zoufalství.
„Láska přijde časem, holčičko,
neboj se... Naučíš se Darena milovat, tak jako on tebe..." ubezpečovala jí, ale ona
věděla, že tomu tak nikdy nebude.
„Budu čekat..." řekla i přes to. Královna
stáhla svoji dlaň a odešla. Fiona chápala, že by pro matku bylo příliš těžké
déle setrvávat v její blízkosti, tak jako každému po jisté chvíli, ale
její odchod ji zabolel hluboko v srdci. Vyhlédla z okna a vzdálila se
zrcadlu, tlumočníkovi, který tak úzkostně a vážně bral svou úlohu v tomto
rozhovoru. Na vnitřním nádvoří paláce panoval čilý ruch. Mladý podkoní políbil
pokojskou, která právě nesla prádlo do prádelny a Fiona přiložila své dlaně na
chladné sklo. Stejně chladné jako byly i hedvábné šaty, do kterých ji oblékli. „Jsi krásná jako panenka," Pravila jí
matka. „Budeš nejkrásnější nevěsta
v celé Aldormě, Fiono..." Říkala
jí. A také nejsmutnější..., povzdechla
si. Už nezadržovala slzy. Objala se rukama a svezl se podél okna k zemi,
kde se oddala zoufalému pláči, který ovšem nesměl nikdo jiný spatřit.
***
Kráčela uličkou po boku svého
otce. Vzácní hosté a dvořané stáli kolem a uchváceně na ni hleděli, ale pro ní
ty pohledy nic neznamenaly. To pro ty oči, pro rámě svého otce, pro smutek a
bolest v srdcích svých rodičů, to proto všechno ona trpěla ve vězení,
které kolem ní vybudovali, z něhož už nikdy nevyšla z vlastní vůle,
neboť nechtěla být tím, kdo jim ublíží ještě více než už to dokázali jiní či
oni sami... Bála se zloby, hádek a nenávisti. Bála se samoty, která by
následovala, přesto, že takto byla mnohdy více sama, než kdokoliv jiný. Sama
mezi tolika lidmi, z nichž jí nikdo nerozuměl.
Mezi všemi hosty zahlédla šedé
vodové oči. Pousmála se. Byl to Angus. Tak
přeci přišel. Měla radost. Neuměla si představit svou svatbu bez něho. Možná přišla i Rebeka..., napadlo jí a
mnohem více pátravěji se rozhlédla s nezměrnou nadějí. Sestru však ne a ne
nalézt. Náhlý příval naděje se vytratil v ještě hlubším smutku a tak
sklopila hlavu. Úzkost jí sevřela srdce i hruď a jí připadalo, že se zadusí
svým vlastním smutkem, svou vnitřní bolestí, která jí trhala na kusy již od
dětství. Dětství, které vlastně nikdy neměla...
Jednotvárná chůze skončila.
Monotónní krok ustal a otec pronesl slavnostní řeč, o tom že svěřuje svou dceru
Darenu Halimovi a ten pronesl svůj slib. Král ustoupil a jí se vlila horkost do
tváří. Kněz se před nimi tyčil, když oba poklekli. Svému budoucímu choti
pohlédla do tváře jen na okamžik. Ten jediný pohled jí prozradil vše. Mezi nimi
láska nemohla kvést. I on měl ve tváři jen masku a v jeho očích byla
stejná starostlivost jako v očích jejího otce. „Jsi krásná jako panenka," - Jen na hraní... , sklopila pohled, když
kněz volal jména draků, kteří požehnali jejich rodu, i jiných, aby dali
požehnání tomuto sňatku. Nedokázala zadržet slzy. Všichni je považovaly za slzy
dojetí, ale ona plakala ze zoufalství. Sama sebe se ptala proč. Proč nemám sílu to změnit? Proč se vždycky
podvolím? Proč nejsem tak silná, jako Rebeka? Ta si šla za svým snem... Ne,
nebrala ohled na ostatní, nikdy jí nezajímalo, že mě bolí jak se ke mně chová,
ale ona byla silná, skutečná princezna a já? Kdybych se nikdy nenarodila, bylo
by všem lépe... A přece se života nezbavím. Nemohla bych způsobit tolik bolesti.
Vím, že bych jim chyběla...Všem... To nesmím... Třeba se jednou všechno změní... Třeba
mi jednou sestra odpustí... Třeba jednou rodiče pochopí, že mě ničí... Copak to
nevidí? Proč mi nikdo nerozumí?
„Ano." Řekl pevně asi
pětatřicetiletý muž po jejím boku. Zavřela oči a další slzy pokropily zdejší
zem. „Neboj se, mami, splním otcovo
přání..."
„Ano," hlesla jen v odpověď
na knězovu otázku
A byl konec. Už se nedalo nic
změnit. „Láska přijde časem, holčičko,
neboj se... Naučíš se Darena milovat, tak jako on tebe..."; „Budu čekat..."
***
Seděla na posteli se sklopenou
hlavou. Svatební šaty visely na ramínku aby překryly zrcadlo ve dveřích skříně.
Měla na sobě jen saténovou noční košilku v barvě ranních červánků. Daren
seděl vedle ní a pozoroval ji. Cítila jeho pohled i nejistotu, která je oba
svazovala. Nemluvili. Neměli si co říct.
Pohlédla na něj a usmála se. „Fiono Clemensová, přísaháš, že budeš svého
manžela ctít? Budeš mu stát věrně po boku a budeš mu dobrou ženou?"; „Ano,"
Vzala ho za ruku a přitáhla si
jeho dlaň blíže. Přitiskla ji ke své tváři a políbila na prsty. S každým
tím pohybem jako by jí u srdce bodl žhavý osten. Vedla mu dlaň ke krku a
posléze i ke své hrudi, kde se zarazil a stáhl svou dlaň zpět.
„Nemusíte to dělat..." řekl jen a
vstal. Vzhlédla k němu. „Přísahala jsem." Odvětila.
„Jste ještě mladá, nechci Vás do
ničeho nutit."
„Nenutíte." Také vstala. „Jelikož
jsme nyní manželi, měli bychom přistoupit na pravidla této hry a tykat si,
nemyslíš?" zeptala se ho. Mluvila věcně, klidně a měkce, zdánlivě nenuceně a to
i přes to, že si v hloubi duše přála, aby odmítl, aby jí řekl, že jejich
manželství bude jen formální... Jenže Daren byl jen muž. Žena mu zemřela a i když
se nedokázal tak rychle znovu zamilovat a ještě k tomu do dívky, která by
mu mohla být dcerou, nechtěl být sám. Chybělo mu teplo ženského těla a když se
nabízela taková příležitost, sotva mohl odmítnout. I on přeci přísahal...
„Jak si přeješ, princezno."
„Jsme nyní manželi a neměli bychom
opomenout nic, co k tomu patří z úcty k drakům, kteří žehnali
našemu svazku, i těm lidem, kteří si jej přáli." Další pravda. Tak čistá a
přímá... Daren byl zmaten její upřímností a smířeností jejího hlasu. Nevzpírala
se. Nežádala ho, aby posečkal, netrvala na formálnosti manželství, čehož se
zprvu bál.
„Opravdu to chceš?" zeptal se jí.
„Na tom přeci nezáleží," uhnula
pohledem. „Nikdo se mě na to před svatbou nezeptal, nečiň tak tedy ani ty teď,
když se nedá nic změnit, prosím..." žádala jej. Myslel si, že si bere ženu, ještě
dítě, rozmazlenou princezničku, která je nemocná a slabá, ale dívka, která teď
stála před ním, rozhodně nebyla slabá a ani z poloviny nebyl taková jak se
o ní vyprávělo.
„Proč jsi to neodmítla?" chtěl
ještě vědět.
Znovu mu věnovala pohled. Tak
hluboký a upřímný... „Nechtěla jsem působit rodičům více starostí, než už mají. Chci
jen aby byli šťastní a pokud jim mělo ulehčit, že si tě vezmu za muže, učinila
jsem tak." Odmlčela se a znovu se posadila na postel. Každé slovo jí bolelo,
ale nepostěžovala si. Ona si nikdy nestěžovala...
Díval se na ni, jako by byla jen
křehkým zjevením ze snů. Tolik obětavosti ještě nikdy u nikoho nespatřil. Dívka
před ním byla tou nejušlechtilejší ženou, kterou kdy poznal. Snad by jí i
dokázal milovat, kdyby se takové lásky nebál a žal po Hortenzii nebyl ještě
tolik čerstvý. Vlastně ji nemohl milovat. Musel by se stydět, kdyby ji chtěl
mít jen pro sebe, vždyť z její tváře příliš dobře četl, že láska je to
poslední co mu může dát. Splní svůj slib, bude mu tak dobrou ženou, jak jen
dokáže, ale její srdce mu bude navždy uzavřeno. To věděl a přece s ní
ulehl o svatební noci. Jak sama říkala, z úcty k drakům, kteří
žehnali jejich svazku, z úcty ke králi, který si tento sňatek přál...
Milovali se. Snažil se být co
nejněžnější. Přál si aby byla spokojená, ale sám si nebyl jist, zda se mu to
zdařilo. Vše krásné zkalily její slzy. Slané a řezavé...
Předstíral spánek, když skončili.
Nechtěl ji více trápit. Mlčení a úzkost. To byl jejich den i noc. Předzvěst
následujících let. Plných smíření a odevzdanosti. Přál by si jí pomoci, ale
netušil jak by mohl.
Pohnula se. Daren neotevřel oči,
dokud nevyšla na ochoz. Fiona měla své komnaty v nejvyšší věži Wildaranu a
teď, uprostřed noci, upírala své šedé oči ke hvězdám. Posunul se aby na ní
viděl. Světlo měsíce ji ozařovalo, jako by snad byla jen něžným přízrakem noci.
Slyšel jak pláče, jak mluví ke hvězdám a i když nerozuměl slovům, která skrze
prosklené dveře, jen tlumeně doléhala k jeho uším, poznal zoufalství a
smutek do nich vetkaný.Už chápal proč se o svou dceru král Sidus tolik bojí.
Nebyla tak slabá jak si myslel, byla silná. Silná a ušlechtilá, a snad právě
pro to všechno i velice, převelice křehká...
Nechápal, že mohou ostatní přihlížet
jejímu trápení a zadoufal, že jí dokáže být pevnou a silnou oporou, takovou
jakou by manžel měl pro svou ženu být. Těžko říct zda doufal v lásku, ale
přál si, alespoň jednou spatřit na jejích rtech upřímný úsměv, slyšet její
smích...
Bylo jí patnáct a jemu pětatřicet.
Hnědé vlasy mu už začínaly řídnout a jeho vlastní dcera Elizabeth byla jen o
pět let mladší než Fiona. Kým tedy byl. Manželem, nebo náhradním otcem? Sám
netušil...
***
Stála na balkónu uprostřed noci a
upírala oči ke hvězdám. Ráda se odsud dívala. Měla celý svět u nohou a všechno
se odsud zdálo tak vzdálené, tak nicotné a nedůležité... V noci zde byla blíže
hvězdám než kdekoliv jinde a snad právě proto doufala že ji uslyší, ta světla
vzdálených světů, perly jejích snů...
Cítila Darenův pohled, ale
nevrátila se do pokoje. Vždyť kdyby ji chtěl znovu mít u sebe zavolal by na ni,
přišel by za ní...
Neučinil tak.
Potřebovala být na chvíli sama.
Tento den byl velice náročný. „Jsi krásná
jako panenka," zazněl jí v mysli matčin hlas. Panenka... Pohrát si a odložit, přesně to jsem já...Snad teď budete všichni
šťastnější..., pomyslela si ještě směrem ke svým rodičům. Třeba mi teď sestra všechno odpustí... Odpustí
mě i otci a vrátí se..., zadoufala. Snový úsměv vykvetl na jejích rtech. Kéž by mohla...
Záviděla. Záviděla všem lidem to
všechno co měli a ona to nikdy mít nebude a to i přes to, že si uvědomovala, že
mnozí z nich závidí jí, i když nemají co. Záviděla své sestře lásku. Četla
o ní v knihách, ale teď se zdálo, že jí sama nikdy nepozná.
Ohlédla se. Samota byla náhle
stejně tíživá jako společnost jejího nového manžela. Stále ještě se dívala jí
něco říkalo, že by za ním měla jít, že se o ní bude jen bát, pokud se mu bude
stranit. Pochopila, že každý další den jejího života bude ještě více než
doposud plný odpírání a bolesti. Přesto však nemohla couvnout a utéct. Ne... Dala
slib, že mu bude dobrou ženou a dobrá žena nesmí od svého muže jen tak utéct. Nechtěla
mu ublížit. Věděla že ani pro něj to není jednoduché, že se snaží aby byla
šťastná a tak se musela alespoň tvářit, že tomu tak opravdu je, aby si nedělal
zbytečné starosti.
Rty jí zacukaly v drobném,
neupřímném úsměvu a vykročila ke dveřím vstříc svému novému životu. Rodiče
panenku odložili a dali ji někomu jinému. Neměla na výběr...
Autor:  Jackie DeckerVydáno: 26.3.2010 12:31 Přečteno: 261x Hodnocení: neohodnoceno |
Vaše hodnocení: |
Formát pro tisk
Komentáře
Mně se zas líbilo, že to nevzdala.....a myslím si, že časem možná něco vykvete....nebo by mohlo...být Tvé postavy skutečné jinak než literárně....
Inu svým postavám to nezávidím, ale tak uvidíš dál no, neměla lehký život, ale nežila špatně a naději si uchovala v srdci až do posledníh okamžiku...
PS: Díky za názor...
Na tomhle se mi líbilo, že Daren není zase příklad krutého manžela, jak to bývá ;)
Pro mě ovšem zase trochu zdlouhavé- ale to bude tím, že si moc nepotrpím na myšlenkové pochody postav.
No tak to potom jo, tohle je hodně o myšlenkových pochodech postav... Bohužel wink. Zorna tahle povídka je na tom docela dost závislá...