Poslední lykantrop
Krátká jednorázová povídka, původně sepsaná jasko okamžitý nápad na přání Sarah. Je o člověku, který lovil lykantropy tak dlouho až se jím nakonec sám stal.
Věnováno: Sarah.
Povídku vkládám v rámci onovení původního archivu stránek.
Poslední lykantrop
"Simone, jdi ode mě
pryč!" zakvílel a nehty si dál rozdrásával obličej, "jsem zrůda!"
Nechápu jak Chester mohl
dál nevzrušeně mířit revolverem na svíjejícího se nahého muže. Ustoupil jsem o
krok zpátky a úzkostlivě těkal pohledem z Chestera na Alexe a naopak.
"Co chceš dělat?" ptal
jsem se Chestera a sledoval jak mu žíla na spánku zlověstně těká. Neodpověděl.
Místo toho přistoupil k Alexovi, uchopil ho za ruku a silně s ním
mrštil před oltář.
V kostele jsme byli
toho rána jen my, ale já se přesto bál, aby nás někdo neslyšel. Chester na
Alexe znovu namířil revolverem. Ve tváři se mu nepohnul jediný sval, přesto že
Alex zoufale štkal a slzy mu proudem stékaly po tvářích. "Naposled se pomodli,
červe!" okřikl ho Chester drsně. Chtěl jsem něco namítnout, ale nešlo to. Alex
byl můj bratr. Nedařilo se mi uvědomit si, že by z něj od nynějška měla
být stejná zrůda, jako byli ti, které jsme již tři roky pronásledovali.
Ohyzdné zranění na jeho
krku sice přesně vypovídalo o situaci, ale já si přál abych to mohl změnit...
Alex sepjal ruce a zavřel
své uplakané oči. Snad ho bůh ještě nezatratil. Doufal jsem upírajíce
pohled na vitráž v okně kostela, zobrazující pannu Marii. Alex se stále
ještě chvěl strachem a zoufalstvím, ale já už se na něho nemohl dívat.
Uvědomil jsem si co
teď Chester udělá, stejně jako to že tomu nezabráním... Chrámovou klenbu
v kostele proťal zvuk jediného výstřelu. Stříbrná kulka opustila bezpečí
komory, prolétla hlavní až se zaryla hluboko do Alexova srdce.
Nedíval jsem se na
to jak se svíjel v bolestných křečích, když mu stříbro působilo
nesnesitelnou bolest, ale nikdy už nezapomenu na ty výkřiky, které svírali mé
srdce jako žhavé okovy.
A pak Alexův řev utichl.
Přesto, že už bylo po všem, jsem se stále ještě nedokázal odtrhnout od vitráže.
Na tom výjevu bylo něco co mne přes bolest naplňovalo přízračným klidem.
Býval bych se asi díval
ještě hodně dlouho, kdyby mi Chester nepoložil ruku na rameno a neřekl: "Ještě
není konec..." Vím, že měl pravdu a věděl jsem to i tehdy. V tu chvíli mne
ale obepínal plášť nenávisti.
"Je konec!" odsekl jsem
mu, "Pro mě ano!" Odtáhl jsem se od něho.
"Pokud to teď vzdáš byla
Alexova smrt zbytečná," řekl mi s ledovým klidem. I tohle byla pravda.
Neměl jsem právo to vzdát. Přesto mnou ale zmítala nenávist a stálo mě mnoho
sil nezabít Chestera holýma rukama.
Slunce se přehouplo přes
obzor a mi museli urychleně opustit znesvěcené prostory kostela. Zanechali jsme
tedy Alexovo mrtvé tělo před oltářem a odešli z toho místa.
"Tak zase zítra..."
poznamenal Chester.
"Ano," hlesl jsem. Má
duše utrpěla hluboký šrám a mé svědomí se potýkalo s dalšími výčitkami.
Bylo těžké zabíjet neznámé lidi, o nichž jsme věděli, že jsou zrůdami, ale dalo
se na to zvyknout. Stačilo si je představit o úplňku... Jenže s Alexem to
bylo jiné...
***
Před časem, zrovna jsme
pronásledovali Travora Hopkinse, se Alex ztratil. Není tomu tak dlouho asi půl
roku. Ztratil se a o dva měsíce později jsme ho nalezli v tom kostele.
Jizva na jeho krku nebyla už čerstvá ale vlkodlačí kousnutí se nedalo
zapřít.Chester neměl sebemenší pochybnosti a já... Vlastně taky ne. Ale nedokázal
bych bratra zabít. I když vím, že to pro Alexe bylo spíše jako vysvobození.
***
A nyní...? Nyní jsem já ten
kdo klečí před oltářem se stejným zraněním na krku. Klečím tu a slzy mi kanou
z čí. Chester na mě míří revolverem se stejnou lhostejností jako před tím
na Alexe. Není nic co by mu mohlo zabránit mě zabít... Chápu ho. Už jsem zbyl jen
já... Já - poslední lykantrop.
Stalo se mi něco
podobného jako Alexovi. Najednou po mě ta bestie skočila a já se nemohl bránit.
Když jsem se ale probudil s hroznou bolestí, ležel jsem stále na tomtéž
místě. Vyhledal jsem Chestera. Bylo mi jasné že mě bude chtít zabít a on
skutečně chtěl, ale... Ale neudělal to. Ne, hned...
Pomohl jsem mu dopadnout
ty dva, po nichž jsme celá ta léta pátrali, Travora Hopkinse a Reda Watsona.
Oba jsou již mrtví... Jen já ještě žiju. To už ale bude brzy minulostí. Dnes je
totiž úplněk a já se nesmím změnit. Nesmím dopustit aby se ze mě stala taková
zrůda jakými byli oni.
Je vlastně dobře, že to
bude Chester kdo vystřelí. Kdyby to bylo obráceně a já měl zabít jeho, asi bych
to nedokázal. On ale nebude mít výčitky svědomí. Prostě to udělá... Trápí mě jen
jedna věc... Jsem opravdu poslední...?
Autor:  Jackie DeckerVydáno: 7.3.2010 7:55 Přečteno: 170x Hodnocení: neohodnoceno |
Vaše hodnocení: |
Formát pro tisk
Komentáře
Nebyly přidány žádné komentáře.