Právo volby
Tak si to představte. Od konce NP už uplynula taková doba a až teď se mi podařilo dopsat jednorázovku o klíčovém momentě Caointiornina života v Aldormě. Doufám, že mi to Lomeril schválí, protože od okamžiku, kdy jsem si přečetla Skryté poklady jsem měla v hlavě tuto vizi a tak bych byla ráda, kdyby mi to prošlo, ale pokud to bude nějak vadit povídku stáhnu.
Sebastian a Lucie byli zasnoubeni. Caointiorn odešla, z Talronu ke starému dubu. Čeká jí nejtěžší volba jejího života. Najde se někdo kdo jí pomůže? Koho pro tento nelehký úkol pomoci jí, vybere Gretieme, když se sám necítí být vhodnou osobou?
Ispirací mi byli dvě písničky: Můj zvon a Dopis do nebe.
Právo volby...
Zasvištěl vítr. Vysoko
v horách na sněhem zaváté kamenné římse starcovy nohy vryly do sněhu svůj
cejch. Zastavil se. Věděl, že je blízko a brzy potká ty, kteří se jej pokusí
zastavit. Nebál se však opíraje se o hůl. Věděl přesně za kým a proč se ubírá.
Nadechl se mrazivého vzduchu, přitáhl si kabátec blíže k tělu a vykročil
vpřed po cestě, kterou si zvolil. Věděl že by mu to nikdo z těch co jej
zde uvěznili neschválil, ale pro teď na tom nezáleželo. Mohl by s ní
mluvit sám, ale ne... Nebyl ten pravý. Jen Bílý ji mohl plně pochopit...
Konečně stanul na pevné zemi, dál
od příkrého srázu tyčícího se nad řekou, když zaslechl pohyb a před ním se
vynořil urostlý muž zahalený v kožešinách s oštěpem v rukou
setřepávajíc ze sebe zbytky sněhu, který jej až do teď kryl starcově zraku.
„Stůj Kamenný člověče!" Pronesl
nesmlouvavě a starý muž z daleka se zastavil.
„Jdu za Bílým drakem," odvětil
pevně a díval se divochovy přímo do očí. Ten lehce znejistěl. Cosi
v chování toho cizince jej přimělo aby mu hned neodsekl. Snad to byla jeho
přímočarost, nepochybná víra v Bílého draka a možná jen samotný pohled
jeho stříbřitých očí. Na kratičký okamžik mu připadalo, že se obě starcovy oči
zlatě zaleskly jako vzdálené hvězdy na noční obloze. Ostatně sama noc nebyla
daleko.
„Proč jdeš navštívit Bílého
draka?" Stále měl strohý hlas, trochu drsný a, i když mluvil obecnou řečí
užívanou v Aldormských zemích, bylo více než zjevné, že tato řeč není jeho
mateřštinou.
„Sdílíme podobný osud. Věřím, že
si je vědom mé návštěvy, tak jako jistě tuší, proč za ním přicházím. Nebraň mi
v cestě a poznáš sám." Hlas starého muže se nezměnil ani nezachvěl. Divoch
ještě okamžik váhal, ale nakonec přeci jen ustoupil.
Cesta byla dlouhá, všude již
nastolila svou vládu paní Noc. Starý muž vstoupil do vesnice divochů
v doprovodu jednoho z jejich lidu. Dívali se na něj, ti, které míjel.
Nehostinné a nevlídné oči.
„Přišel za Bílým drakem." Oznámil
svým bratřím hromotluk doprovázející starce a mezi lidmi to zašumělo. Ta zpráva
se šířila jako záplavová vlna když prudce taje sníh, ale jemu to nevadilo. Svůj
podivný zrak upíral k jeskyni.
***
„Neměl bys tam chodit. Vím co si
myslíš, ale mýlíš se. Trest Bílého draka byl horší než tvůj, stejně jako jeho
prohřešek..." naléhal jeho přítel.
„O to nejde, Ohene... Musím tam jít.
Ne, proto co říkáš, i když... Možná taky trochu, ale hlavně... Hlavně jde o něco
jiného... On jediný jí může rozumět. Až se to dozví bude pozdě. Až stane na
rozhranní zoufalství a naděje, kdo jiný než on jí může poradit?" Snažil se mu vysvětlit
své pohnutky. On mu přece musí porozumět, ne? On, jeho přítel...
Mladý muž mu položil dlaň na
rameno.
„Rozumím ti. Je pro tebe jako..."
„Jako pro tebe Karol." A v té
chvíli oba věděli, že na sever půjde...
***
„Smíte vstoupit. Bílý drak Vás
očekává." Řekl jakýsi mladík u vstupu do jeskyně, kam jej přivedli. Gretieme se
zhluboka nadechl. Čekalo jej důležité setkání, které mělo rozhodnout...
Vešel.
V první chvíli jej naprosto
zcela pohltila tma s níž bojovala jediná zažehnutá louč v rukou
statného muže, který jej přivedl. Zatímco muž poklekl před mohutným dračím
tělem pokrytým bílými šupinami, starý muž zůstal stát jako by mu byl roven.
„Zdravým tě, Bílý, jistě víš proč
přicházím." Lehce pokynul drakovi hlavou a ten na něj zamřeli své rudé oči.
„Vím proč přicházíš, Zlatý..." lehce
pohodil ocasem a zadíval se na člověka. „Můžeš jít, tento muž pro mne neznamená
hrozbu a i kdyby se rozhodl jinak, není nic čím bys mi pomohl. Jdi tedy!
Výsledek našeho jednání se dozvíš později. Nepřísluší žádnému z vás být přítomni
rozhovoru draků."
Muž se zmateně zadíval na starce
po svém boku a ten mu pohled opětoval. Moudrý, hluboký...
„Jak si přeješ, Bílý draku," hlesl
jen a polkl. Vyšel z jeskyně aby slova jejich patrona tlumočil lidem.
Oba draci osaměli a Gretieme si
konečně sňal z hlavy kapuci.
„Nemohu ti pomoci. Proroctví
kamenných lidí se na mne nevztahují a ty to víš." Ano věděl to, přesto však
přišel.
„Vím co mi chceš říct, ale přesto
prosím abys mě vyslechl...", začal zlatý, ale bílý se zvedl a přešel tam a zpět
podél zadní zdi jeskyně.
„Prosíš?!", zavrčel. „Ty, Zlatý
drak, přicházíš prosit mě?! A proč
bych ti měl pomáhat?" Nadechl se a vydechl aby se uklidnil. „To děvče žije
daleko na jihu. Její osud je ve tvých rukou, Strážče proroctví, ne v mých."
A tím to měl za skončené, tedy měl by, kdyby tam Gretieme dál nestál a nehleděl
na něho.
„To děvče jak říkáš, má své
jméno." Podotkl. „Pro tebe a tvůj lid jsou jména důležitá, nebo se mýlím? Jmenuje
se Caointiorn, dcera Earnana a Dearbhai, a na jméně si zakládá stejně jako lid,
který chráníš. Přišla ze světa a času, kde srdce lidí ještě nejsou kamenná ani
zkamenělá." Jméno. Gretieme věděl, že to Bílého popudí, ale také to bylo to
jediné co jej mohlo přimět aby dál jednali.
„A přece byla vybrána aby naplnila
proroctví kamenných lidí." Upozornil jej bílý drak.
„Jistě, ale ona si to nevybrala.
Nebyla to její volba!"
Bílý drak vycenil zuby
v pokřiveném úšklebku.
„Jistě... Volba. A pro to přicházíš,
že? Mám jí pomoct si vybrat... A co bych jí měl podle tebe říci, co myslíš?"
Gretieme se zachvěl, ale byl to jen okamžik. Potlačil svou slabost.
„Ty rozumíš cti, kterou uznává,
znáš způsob myšlení jejího lidu, ty jediný jí můžeš pomoci aby našla sama
sebe." Konečně řekl to, co měl na mysli již od začátku. Hleděli si do očí a
v tom pohledu bylo více než by dokázala říci slova.
„Máš pravdu... Mohu s ní promluvit, ale ne ji přemlouvat
k ničemu co ty bys rád aby učinila. Pokud to udělám. Pokud se uvolím
s ní promluvit, musíš mi slíbit, že ať se nakonec rozhodne jakkoliv, budeš
respektovat její rozhodnutí."
„Pokud to uděláš a slíbíš mi totéž, pak máš můj slib, Bílý. Budu
respektovat Právo volby, které není upřeno ani vyvoleným."
„Dobrá Gretieme Hul'hjerev. Slibuji, že s ní promluvím a ať se
rozhodne jakkoliv, bude to její volba."
Starý muž si po chvíli ticha
nasadil kápi a s poklonou až na zem opustil jeskyni Bílého draka.
Nezbývalo mu než s přetěžkým srdcem vyčkat toho dne, až se Caointiorn
s Arthurem Sebastianem a Frederikem vrátí od jezera s vodopádem
poblíž skal. Z místa, které bylo od počátku velmi důležité pro Clemensův
rod.
***
Byla noc. Kdesi zahoukala sova.
Šelest stromových korun doprovodil silný vítr. Lesní zvěř žila svým nočním
životem a hluboko v té temnotě na pozadí chorálu děsivých písní přírody se
ozýval tichý pláč...
Mladá rusovlasá dívka se choulila v dutině
starého vykotlaného dubu schopná vnímat jen slzy na svých tvářích a úzkost
v srdci. Všechno to co jí trápilo a tížilo už bylo příliš těžké než aby to
mohla sama nést a tak to vyprávěla. Vyprávěla stromu jako jedinému pevnému
pilíři, který jí zde zbyl.
Čekala. Doufala, že Arthur přijde.
I kdyby nikdo jiný, tak alespoň on. Byli přeci přátelé. Slíbil jí to...
Jistě, že mu řekla aby jí
nehledal, ale copak to bylo tak nepochopitelné? Nebyl voják ale její přítel.
Měl přijít. Čekala to od něj. Ona by ho v tom nenechala, kdyby mu provedli
to co jí. Nenechala by ho v nesnázích. Nikdy...
Mluvila. Tiše jako v modlitbách
vyprávěla o všech svých rozhodnutích, snech, přáních a chybách. O každém z přátel,
o dítěti ve svém lůně, o kterém ještě ani jeho otci nepověděla a po dnešním
večeru ani netušila jestli ještě vůbec smí...
Nic se nedělo. Vždyť co by se asi
tak mělo dít? Byla sama uprostřed lesa. Nedaleko vedla cesta spojující dvě
velká města. Dramon a Telmir. Dvě hvězdy zasazené do země. Cesta, kde všechno
začalo a mohlo také velmi rychle skončit. Možná
mělo...
„Já to nedokážu... Nemůžu...",
popotáhla. „Vždyť... K čemu taky... Chtěla... Chtěla bych se vrátit domů... Zapomenout..."
Jako by jí snad tento les mohl rozumět. Váček s kamínky, který dala
Arthurovi darem a pak si je vzala zpět, žmoulala v rukou. Pevně jej
svírala. Vzpomínala kdy a jak do něj uložila poslední kamínek. Ten ve tvaru
šnečí ulity. Hrála si s bratrem. Přála si vrátit ty chvíle. Být zase jen
malé dítě, které nic netuší a touží dokázat velké věci. Být hrdou bojovnicí a
žít svobodným životem jejího lidu...
Kdesi zaslechla podivný zvuk a
v jejím srdci se něco pohnulo.
„Jdi se podívat, hrdá dcero Bójů. Jdi..." nabádal jí vnitřní hlas.
Hlas Briame. Hlas, který musela uposlechnout. Byl tím jediným co zde mělo ještě
nějaký smyl...
Vstala jako v mátohách a
vykoukla z temného úkrytu starého dubu. Na nebi zrovna zasvítil stříbřitý
měsíc a jeho svit pronikl korunami stromů aby osvětlil plácek hned vedle, kde
nyní zela díra kamsi do hlubin země a do jejích útrob klesaly staré kamenné schody.
Srdce se jí rozbušilo. Pokud
hledala nějaké znamení osudu, právě přišlo. Netušila co to znamená, kam vede
schodiště, jestli má vstoupit... Prostě to udělala. Ze zvědavosti a pro hlas ve
svém nitru. Protože právě tohle se od ní očekávalo, protože kdyby zaváhala, už
by nikdy nevkročila. Snad doufala, že na druhém konci té chodby jí čekají
odpovědi a možná konečné vysvobození v podobě smrti. Cokoliv jen aby
přeťala zoufalství této noci.
Kroky se dunivě rozléhaly
temnotou. Zlatavý třpyt, který vycházel z jejího těla jí svítil na cestu
aniž by o něj Briame žádala. Neohlížela se. Měla pocit, že tam venku už jí nic
nečeká a vede jediná cesta. Cesta kupředu...
Chodba se zdála nekonečná ale
možná byla ještě až příliš krátká, když konečně stanula u paty dalšího schodiště,
jež tentokrát stoupalo vzhůru, zaváhala. Byla to kratičká chvíle nejistoty na
její cestě...
Kam to vede?
„To poznáš až tam vstoupíš."
Co mě tam čeká?
„Až tam vstoupíš budeš se muset rozhodnout..."
Rozhodnout?
„Ano. Pokud vstoupíš budeš muset učinit konečnou volbu. Pokud se teď otočíš,
možná už nebudeš mít čas se se svou volbou smířit až poznáš, že je nevyhnutelná..."
„Nevyhnutelná?"
„Jdi maličká. Dozvíš se..."
Vykročila. Nechtěla už nikdy
poznat to co tento večer. Okamžik překvapení a šoku. Tu chvíli, kdy je už na
všechno pozdě... Stoupala krok po kroku, schod po schodu... Prošla otvorem ve stěně
do velkého prostorného sálu zahaleného do naprosté temnoty, kterou narušovala
jen Briamina přízračná záře a zastavila se. Neviděla toho mnoho. Žádná okna,
nic... Jen o kousek dál na rozhraní světla a tmy zdobený trůn z dávných
časů. Zatajila dech...
Ještě nikdy neviděla něco
takového. Vzpomněla si jak jim Anatola vyprávěla o tomto místě. Ztracený palác králů... Tak přece existuje.
Zůstal zachován... Nemohla tomu uvěřit. Hledalo ho mnoho lidí před ní a byla
to právě ona a zrovna v tuto noc kdo jej objevil. Copak to mělo nějaký
smysl? Teď když už je vše zbytečné...?
„Není vše zbytečné, Caointiorn. Ty víš, že není. Samozřejmě, že jsi ho
našla ty. Jen vyvolená dívka může otevřít tajnou chodbu do trůnního sálu
Wildaranu a pouze, pokud se starému dubu svěří se svým trápením. Už rozumíš...?"
Ale proč?
„Protože každý má svá trápení a jen ten kdo se dokáže svěřit starému
moudrému stromu a má odvahu říct nahlas co jinak skrývá ve svém srdci, jen ten
je hoden aby vstoupil a pohlédl do tváře minulosti. Nyní jsi to ty, má drahá
Caointiorn. Nyní jsi to ty..." znovu měla v očích slzy. Přikývla na
souhlas tomu hlasu, který slyšela jen ona. Slzy jí ztékaly po tvářích a nešly
zadržet. Měla je před očima.
***
„Lucie Dougsová. Přijímáš vůli
svých rodičů, zavazuješ se životem a svým srdcem být Sebastianu Rawneovi věrnou
ženou, slibuješ, že v den svatby přijmeš právě s ním, dračí požehnání?"
ptal se král a ta slova se zarývala do jejího srdce jako nůž.
„Ano," hlesla její kamarádka. Ona
odmítnout nemohla. Zvyky lidí z Talronu zakazovaly dívce, aby odmítla zaslíbení.
Ona na výběr neměla.
„Sebastiane Rawne. Přijímáš vůli
svých rodičů, zavazuješ se životem a svým srdcem být Lucii Dougsové věrným
mužem, slibuješ, že v den svatby přijmeš právě s ní, dračí
požehnání?" Ani se po ní neohlédl. Nechápala to. Přeci nemůže souhlasit...
„Ano," vyřkl to jediné slůvko
s nejvyšší dávkou pokory. Sklopil hlavu a zastyděl se. Viděla, že ho to
mrzí, když se po ní kradmo podíval, ale co to bylo platné? Milovala ho, on
miloval ji, čekala s ním dítě a k čemu to všechno?
Jediný pohled věnovaný králi jí
potvrdil, že on to ví. Že ví o jejich lásce a tímto se ji rozhodl překazit.
Rozhodl se jí ublížit, pokořit jí... A přesně to mu odmítla dopřát.
***
Tehdy to nešlo. Měla svou hrdost.
Nedopřála mu aby ji viděl zlomenou... Jenže zlomená byla.
Tady a teď pod tíhou té vzpomínky
klesla na chladnou mramorovou podlahu s pohledem upřeným na trůn dávného
krále. Trůn, který právě ona měla, podle draků, dát králi Augustu Halimovi,
tomu muži, který jí nikdy nepřijal a dnes se jí rozhodl zničit život. Vzít
naději na život a lásku. Mimoděk se chytila za břicho. Teď už nešlo jen o její
život...
„Předstup, Caointiorn, dcero
Earnana a Dearbhai." Rozezněl se ztichlým sálem cizí hlas. Hlas, který ještě
nikdy neslyšela. Prudce zvedla hlavu a rozhlédla se. Nikde nikdo.
Kdo to je? Ptala se Briame ve svém nitru.
„To je Bílý drak. Neboj se ho," ujišťovala ji dračice, když se její
srdce otřáslo. „Neublíží ti..."
Vstala. Nikde žádného draka
neviděla. Udělala několik kroků směrem k trůnu. Nenapadlo ji kam jinam by
měla předstoupit. A pak ho uviděla. V zrcadle na zdi spatřila bledé bílé
šupinaté plazí tělo se složenými blanitými křídly, které k ní upíralo své jasné rudé oči.
Poklekla a sklopila zrak. Ať to
znamenalo cokoliv tohle bylo to nejmenší co mohla učinit.
„Povstaň, hrdá dcero Bójů,"
vyzvalo ji ono zvláštní stvoření. Učinila co jí drak řekl ale do očí mu
nepohlédla. Nepřipadala si hodna něčeho takového. „ Přišel jsem za tebou.
Rozumím ti..." Pokud jí něco mohlo přimět aby vzhlédla bylo to toto tvrzení.
„Přeješ si dostát své úloze, být
vyvolenou a vepsat své jméno do kamene věčnosti. Přeješ si aby na tebe byli
hrdí tví rodiče, bratři a lid světa odkud jsi přišla. Ale přeješ si i milovat a
být milována. Přeješ si rodinu pro své nenarozené dítě, přeješ si zachovat čest
a hrdost před tváří svou, svých přátel, draků, lidu Aldormy psvých předků."
Mluvil moudře. Pravdivě... Ano bylo to tak. Užasla nad tím co všechno ví...
„Povím ti teď příběh, jestli
dovolíš..." začal a ona přikývla. Vždyť co by jí mohl chtít říct někdo takový? Co
za příběh ukrývá on?
„Budu ti vyprávět příběh Aldormy,
jak ho nevypráví žádná kronika jejího lidu. Příběh, jaký můžeš slyšet jen v
písních mého lidu a který je zaznamenán na kámen jeskyně, kde přebývám.
Kraj, který dnes je zván Aldormou,
kdysi patřil lidu, který měl sice odvahu a bojovného ducha, ale zároveň i čest
a hrdost. Spláceli své dluhy - urážka za urážku, krev za krev, život za život.
Bojovali bez úskoků, mrtvým i zajatým nepřátelům prokazovali úctu. Když
válčili, nepálili a nezabíjeli ty, kteří s jejich sporem neměli nic společného.
Tak jako i tvůj lid, dívko s bílým plamenem v srdci.
Nebyla to klidná doba, ale mužům
ten život chutnal a pili ho plnými doušky. Jako svého vládce uznávali toho, kdo
je dokázal vést, ale za takovým by pak šli kamkoliv. Já jsem je pozoroval ze
svého místa v Dračí radě a měl jsem je rád. Mé srdce nezapomnělo, že jsem kdysi
býval jedním z nich.
Slunce na můj lid svítilo mnoho
let, ale jak to tak bývá, jednoho dne se objevil mrak. Z východu přišli Kamenní
lidé. Stavěli si kamenné domy a v hrudích nosili kamenná srdce. Brali si, co
jim nepatřilo, přinesli do země požáry a zabíjení, jaké dosud nepoznala.
Vraždili muže a z jejich žen dělali své otrokyně." Caointiornino srdce se
otřásalo žárem hněvu. Vždyť to byli právě ti kamenní lidé, kterým byla volána
na pomoc. Nikdy dřív jí tak nepálila myšlenka: Spletla ses ve mně, Briame...
„Tehdy jsem žádal Dračí radu, aby
té hrůze učinila přítrž, aby pomohli tomu ubohému lidu, ale byl jsem odmítnut.
Řekli mi, že draci se nevměšují do lidských záležitostí." Celé to snad viděla
před očima. Jeho slova protkával život a nesl tvrdou pěst kterou mu uštědřil.
„Odpověděl jsem, že pokud nic
neuděláme, staneme se spolupachateli tohoto zla. Ještě dnes si pamatuji na
odpověď, kterou mi dali.
Draci nepáchají zlo. Jenom
nevstupují mezi lidi a neštěstí, které si lidé sami způsobují.
Opustil jsem Radu a rozlétl se do
Aldormy. Shromáždil jsem zbytky pokořeného lidu a vedl je na západ, kde se
skryli v Karaminských vrchovinách. A za to jsem byl tvrdě potrestán.
Neodvážili se vzít si můj život, ale to jediné mi ponechali. Vyloučili mě z
Rady, navždy mě přikovali k Aldormě, ponechali mi jen tolik kouzelných
schopností, abych nezemřel, zakázali o mně mluvit, vzali mi i mou barvu a mé
jméno..." Znovu sklopila pohled. Bytost jež k ní mluvila, si zasloužila
nejvyšší úctu pro svou oběť, a tak zaháněla lítost a nahrazovala ji pokorou a
hrdostí, že právě k ní teď mluví. Přála by si být stejná jako on, být
volána tehdy a ne teď, když nebylo jasné komu a proč má pomáhat a zda vůbec.
„Tehdy jsem si vzpomněl na své
pravé, lidské jméno a vrátil jsem se ke svému lidu. Zůstávám s nimi, sice v
jiném těle, ale šťastnější, než jsem kdy byl mezi draky." Krátce se odmlčel.
Třásla se.
„Příběh neskončil mým trestem. Můj
lid planul touhou po pomstě, chtěl si vzít zpátky, co jim ukradli, ale bylo
jich málo a byli slabí. Děti, kterým Kamenní lidé zabili rodiče, vyrostly a
samy se staly rodiči a pak také zemřely. Sedm generací spatřilo světlo i tmu,
než byl můj lid znovu dost silný, aby mohl soupeřit s Kamenným lidem. Jenomže
za tu dobu se mnohé změnilo.
Lidé, kteří žili teď, znali dobu
válek jen z vyprávění. Toužili po pomstě jen kvůli pomstě samotné, ne proto, že
by se jich staré křivdy nějak dotkly. Karaminské vrchoviny jim daly vše, co
potřebovali, nežili hůř, než jejich praotcové v Aldormě. Snažil jsem se jim to
vysvětlit, ale zjistil jsem, že jediné, co ode mne chtějí slyšet, je
vypravování o starých časech. Uvědomil jsem si, že mají stejně kamenná srdce
jako ti, které pro tu tvrdost chtěli zabít.
Musel jsem tedy už podruhé odvést svůj lid. Nebylo jich víc než těch, které
jsem kdysi zachránil z plamenů války. Vybral jsem ty, kdo smýšleli jako za starých
časů a neprahli po nesmyslné pomstě, a zabydleli jsme se tady, na severu.
Ty, kteří zůstali na Vrchovinách,
dnes nazýváme Zkamenělí lidé a nepočítáme je mezi sebe. Jsme malý, umírající
národ, protože jsme nikdy nezradili to, čemu věřili naši otcové. Mnoho našich
dcer a synů nás opustilo a spojilo se s Kamennými lidmi. S každou generací, s
každým rokem se blíží náš konečný zánik.
Dnes a denně stojíme před jedinou
volbou: zkamenět a přežít nebo zůstat věrní a pomalu umírat. Mým osudem je
umírání a všichni tito lidé jej sdílí se mnou." V očích měla slzy. Stále
nebo už zase? To nevěděla. Nezáleželo na tom.
„Rozumíš co tím chci říct,
Caointiorn, dcero Earnana a Dearbhai, dívko s bílým plamen v srdci?
Zastal jsem se těch, kteří byli slabší, ale v právu, a na místo odměny jsem byl
potrestán. A v tom trestu jsem našel odměnu. Našel jsem sám sebe i přátele
v lidu, který jsem odvedl. Rozhodl jsem se ctít staré zákony a čest a
všichni ti, kteří se rozhodli stejně teď umírají zrovna jako já..." Proč mi to vypráví?, ptala se sama sebe
leč, jí pomáhala smět vyčistit hlavu na chvíli od vlastního trápení a přemýšlet
nad něčím jiným. Mám snad i já takovou
volbu? Ctít čest a zvyky svého lidu a zemřít? Nedokonat pro co mě zavolali?
Nebo být jako oni, zapomenout na vše co bylo a za každou cenu chtít naplnit
proroctví, i kdyby to znamenalo zkamenět?
„Pověz mi, co ti káže čest tvého
lidu? Čest, která bílým je plamenem tvého srdce a jména?" Zachvěla se, ale jen
krátce. Malinko trvalo než našla svůj hlas.
„Už nevím, veliký Bílý draku,
nevím nic... Tvá slova jsou moudrá, jsou vánkem jež chladí rozpálené líce, ale
klidu postrádám ve svém srdci. Briame mě vybrala abych naplnila proroctví
kamenného lidu, jak jim říkáš. Mám na trůn této země dosadit právoplatného
krále. Někoho z krve a rodu Sida Clemense. Jenže... August Halim je možná
krví pravý král, ale. Neumí vést svůj lid. Nerozumí lidem a daleko snáz půjdou
jeho věrní za mnou, Sebastianem a Arthurem, kdyby na to přišlo. On to ví... Ví,
že mám v rukou jeho život a osud a co udělá? Místo toho aby se učil jak
lépe vést lid, raději mi vezme to jediné co tu mám... Proč? Proč jsou srdce
zdejších lidí tak kamenná?" ptala se zoufale. Teď po tom co jí řekl věděla že
on jí pochopí.
„Já nemohu... Nemohu ho dosadit na
trůn i když vím, že rod uchvatitelů je krutý a nezaslouží si být tam kde je.
Ale copak mohu s čistým svědomím vyměnit jednoho špatného krále za
druhého? To nejde...", vydechla. „Já chtěla... Chtěla jsem přijmout Aldormu za svou
zem. Chtěla jsem dostát svému jménu... Ale co zmůžu teď? Co mám dělat? Přátelé na
mě spoléhají. Věří, že je nezradím že dosadím pravého krále na trůn, ale to já
nemůžu... Tak co mám dělat? Pověz co je správné?"
Drak ji dlouze pozoroval skrze
zrcadlo a mlčel. Zatímco on přemýšlel, ona mu čelila svýma hlubokýma černýma
očima.
„Jaké je tvé jméno?" zeptal se
nakonec.
„Caointiorn," vždyť ho zná tak proč se ptá?
„Co znamená tvé jméno?"
„Znamená...", vydechla. „Znamená
vladařka."
„Abys tedy dostála svému jménu,
musela by ses stát královnou. Pokud bys měla být královnou a přitom dosadit na
trůn Augusta Halima, musela by ses stát jeho ženou. Jenže on už ženu má..."
Pochopila.
„Ale Sebastian se nároku na trůn
zřekl... Říkal, že o to nestojí, že by to jen rozdělilo zemi, kdyby se o něj
ucházel, že by způsobil válku a tak jednal pro dobro svých lidí, když se
vzdal."
„Ano, to je pravda. Paradoxně se
podvolil zaslíbení s tvou přítelkyní právě pro to, aby dokázal, Augustu
Halimovi, že se vzdává a umožnil ti tak naplnit proroctví. Doufal, že už ti
půjde z cesty." Zvedla hlavu. Copak to bylo možné? Kvůli tomuhle se její
Seby podvolil? Kvůli ní a naději, která ani nadějí není...? Po dnešním večeru
věděla, že August Halim jí nikdy z cesty nepůjde. Jako pravý kamenný král
se dál bude bát...
„Nemůžeš změnit co už se stalo,
ani po něm žádat aby se zřekl svého slibu, který dal tvé přítelkyni. Ty musíš
jít dál..."
„Ale jak?" ptala se. „August Halim
by byl špatný král. Vím to. Dobrý král a vůdce neubližuje svým lidem pro
vlastní uspokojení. Je to zbabělec. Odmítá uvěřit pravdě přes to, že ji má
přímo před očima a to jen proto, že se bojí o své místo. Sebastian se svého
nároku zřekl, kvůli své zemi a mě. Nemám koho dosadit na trůn... A když to
neudělám nenaplním proroctví, zradím důvěru, kterou ve mně vkládali, nesplním
svůj slib, zradím své přátele... Jak mám žít s takovou hanbou?"
„Odpověď znáš," řekl jen.
„Ano, já vím..." teď litovala, že
kdysi ztratila svou dýku. Byla by ideální pro to aby sis s ní vzala život.
To bylo přesně to co jí kázala čest jejího lidu. Pokud zradila, nebo nesplnila
slib, chtěla-li si alespoň z části zachovat svou čest, musela zemřít... „Ale
co moji přátelé? Mé dítě? Zdejší lid?"
„Naslouchej svému srdci. Je čestné
a moudré. Ty víš kdo by byl dobrý král..."
„Ano," hlesla po chvilce, „vím,
Arthur... Ostatně jím jednou i bude až si vezme Anatolu..."
„August Halim nepřál tvé a
Sebastianově lásce. Proč myslíš, že bude přát té Arthurově?" Ano, to byla dobrá
otázka. Nevěděla to a když se nad tím teď zamyslela vlastně věděla, že jim přát
nebude.
„Máš pravdu, Býlí draku. Nemohu
naplnit proroctví. Ne se ctí. Ale nemohu se ho se ctí ani vzdát. Proto musím
zemřít. Ale než mohu zemřít, než si budu smět vzít život a dostát tak své cti,
budu muset učinit ještě hodně věcí..."
„Ano, to je pravda. To nejtěžší tě
teprve čeká. Žádalas o radu, tedy slyš co ti radí starý unavený drak.
Nemůžeš dohlížet na život své
nenarozené dcery, ale stále ještě jí můžeš pomoci. Dát jí život a určit její
jméno. Celé jméno. Nemůžeš svrhnout rod uchvatitelů trůnu, ale můžeš zajistit,
aby Talron měl svého dobrého vůdce v Arthuru Elatovi. Nemůžeš být vladařkou
Aldormy a dostát tak svému jménu, ale můžeš byť na krátký okamžik, být vůdkyní
jejího lidu.
Bude to těžká zkouška tvé odvahy,
odhodlání, trpělivosti, přátelství i lásky. Nejtěžší ze všech. Pověz dcero
Bójů, je tvé srdce připraveno položit takovou oběť pro kamenný lid?"
Naslouchala tomu hlasu. Silnému podmanivému hlasu, pod nímž se zachvíval celý
trůní sál Wildaranského paláce, jehož okna halily těžké závěsy a vnášely do
jeho útrob onu tmu, kterou osvětlovalo jen Briamino světlo. Teď po tom co
slyšela drakův příběh se zdálo špatné a zlé přitakat, ale nemohla odmítnout.
Ne, teď po tom co jí ukázal. Nemohla se nikdy stát Caointiorn Rawneovou, nikdy
být vladařkou této země. Jediné řešení teď byla cesta po níž musela jít. A na
tu cestu svítila bolest výčitky s nimiž bude muset jít ruku v ruce až
vykročí. A přece věděla teď že už to udělá. Pro Aldormu, pro své přátele, pro
alespoň částečný klid v duši.
„Ano...", vydechla konečně.
Pochopila už co musí udělat, co může udělat. Našla smysl a směr kterým musí jít
než se zbaví žití. Bála se. Bála se jako ještě nikdy. Ne smrti. Té se nikdy
nebála. Měla strach ze zklamání, že nebude dost silná aby šla až do konce, ale
věděla, že to je jediné řešení s kterým je ochotná se smířit, při kterém
bude zachováno alespoň tolik z ní, kolik jí samé v ní ještě zbývalo.
„Děkuji," hlesla k drakovi,
který jen odhalil své velké bílé zuby.
„Mě neděkuj, samo tvé srdce ti
řeklo co musíš udělat. Vždycky jsi tušila, že to takhle skončí."
„Ale co proroctví?" zeptala se
ještě. Vždyť pokud odmítne jeho naplnění...
„Je několik věcí, které lidem
nesmějí draci upřít. Jedním z nich je i Právo volby. Briame tě vybrala,
jako ženu, která může proroctví naplnit. Ale to jestli to nakonec uděláš či
nikoliv, je jen tvé rozhodnutí."
„Ale kdo jej naplní, když já
zemřu?"
„Jiný drak přivede jinou dívku, kterou vyberu. Nemusíš se bát. Osud
dětí Talronu se jednoho dne naplní, až jejich srdce budou svolná takovému
činu." Slova Briame jí vnesla do duše klid. Už neplakala. Rozhodla se.
„Pak nemohu naplnit proroctví a
neučiním tak. Neporuším zásady mého lidu."
„Mrzí mne jediná věc, vladařko
s býlím plamenem v srdci. Že jsme se nepotkali za jiných okolností."
Pousmála se. Byl to smutný, ale souhlasný úsměv. A přece nelitovala, že byla
právě tady a v této době. Nemohla litovat. Ne, kvůli svým přátelům, svému
milému, svému dítěti...
„Děkuji této zemi, že jsme se
potkali alespoň takto." A drak přikývl.
„Tvoji lidé vepsali tvůj příběh do
kamene, neumíráš ty ani oni. Dali vám všem věčnost jakou neznají ani kamenní
lidé.", řekla mu ještě.
„I ty poznáš takovou věčnost
Caointiorn. Dávám ti své požehnání..." Ze zrcadla se počala linout jasná bílá
záře, která ji obklopila a pohnula každým nervem jejího těla. I dítě v ní
se zachvělo. Když se záře rozplynula, v zrcadle už nemohla spatřit více,
než samu sebe.
Briame?
„Ano, maličká?"
Myslíš, že Arthur lituje toho že mě potkal?
„Zeptej se ho."
Zeptám...
Rozhlédla se kolem sebe. Všude
byla tma. Dokonce i Briamina záře slábla. Caointiorn pochopila co se jí tím
dračice snaží říct. Že zde, v paláci králů, nemůže dál být, pokud si
zvolila jinou cestu, než cestu proroctví...
A tak odešla. Stála před ní zkouška těžší než všechny ostatní, kterými již prošla. Musela dostát svému vlastnímu rozhodnutí. Musela najít sama sebe...
***
Gretieme, starý muž, starý Trevor,
jak mu zde říkali, hleděl ráno ze svého okna a viděl ji. Viděl ji i Arthura,
když se vraceli z lesa, kam pro ní zašel. Rozdělili se a ona šla kolem
jeho domu. Jediný pohled je v ten okamžik spojil a díky tomu pohledu Gretieme porozuměl.
Poznal jak se rozhodla a i když by býval chtěl, nemohl s tím nic udělat,
ani nenávidět Bílého draka. Nemohl vůbec
nic. Byla to její volba...
Autor:  Jackie DeckerVydáno: 2.5.2010 8:14 Přečteno: 205x Hodnocení: neohodnoceno |
Vaše hodnocení: |
Formát pro tisk
Komentáře
Konečně si popsala tu ironii. Caointiorn ze světa, který ctí stejné zásady jako "barbaři" a má pomoci kamennému lidu.
A popravdě, já se Caointiorn nedivím, že se tak rozhodla. Kdyby Creagan neměl být králem a měla by Lenka dosadit Margaritu, tak po určitých scénách by ji taky neuznávala a nedokázala by ji pomoci, jen protože pro ni by to nebyla královna...
No právě o to mi šlo, proto jsem tak dlouho tápala, protože jsem nevěděla jak na to. A myslím že s Margaritou by to měla Lenka asi opravdu těžké i když kdo ví...
A Lenka to měla lehčí v tom, že Creagan s Margaritou byli bratr a sestra a Creagan byl prvorozený i když utajený. Krom toho ho milovala, takže koho jiného by měla dosadit? 
Nikoho. Lautus už de facto nespadá jen do rodu uchvatitelů. Je také královského rodu, ne? Takže kdyby nic nezměnila a ukázala pravdu (jako že je v plánu alespoň to naznačit v drakovi) tak ani krále měnit nemusí. Stačilo by, aby ho uznala a měla by klid (protože by jí všichni zabili...)
Chudák Lautus
že jo. nevyšlo mu to. A co chudák on. Ale co chudák Lenka? Vzít si muže kterého nemiluje, ba co víc, který se jí hnusí a má z něj strach?
No co, nebyla první ani poslední
A tak hlavní je, že měla alespoň chvíli Creagana, ne? Než se rozhádali
Dává to smysl. Jo, tohle vysvětluje hodně. Je to skvělý, mám jedinou výhradu - někde tam máš, že Bílý drak má mléčné oči. Má je kdyžtak červené.
o.K. očima jsem si jistá nebyla, jsem moc ráda že mi to schvaluješ, snažila jsem se
