Zdroj: http://jackiedecker.radynet.org/system/install/volba.a228.html  •  Vydáno: 12.3.2010 10:58  •  Autor: Jackie Decker

Volba

Krátká (možná až příliš) jednorázová Fantasy povídka, na klasické (ohrané) téma LÁSKA elfky a člověka. Původně jsem povídku napsala do soutěže na Eillenine soutěžním blogu k jednomu obrázku. Obrázek se při všech mých nucených formátech ztratil, ale povídka se naštěstí zachovala. Přesto že vím že není nic moc a napsala jsem i lepší, vkládám ji v rámci obnovení původníhoarchivu stránek a doufám že i ona si najde své čtenáře.

Volba

„On tě nemiluje! Je to jen špeh!“

- „To přece nemůžeš myslet vážně?!“ obořila se princezna na svého bratra.

„To myslím smrtelně vážně! Je to člověk! Nemůže s tebou žít. Lidé neumějí doopravdy milovat.“

- „Mýlíš se bratře,“ pravila konejšivě. „On je jiný…“

Tehdy jí viděl plakat. Tehdy poprvé se zachovala zženštile a pro ten pohled jejích očí jí tehdy odpustil tu jedinou slabost. Lásku k lidskému muži Treagedovi.

Nyní když Silawan pozoroval svou sestru kráčející po boku toho lidského muže, skoro by svá tehdejší slova vzal zpět. Přesto dál zůstával ukrytý v lesním porostu. Neměl dost odvahy, aby to místo opustil. Jakoby mu jeho srdce našeptávalo, ať ještě neodchází. Bál se o svou sestru a i když viděl, že je šťastná, pochybnosti mu nedovolovaly zanechat s ním sestru samotnou.

Něco se mu na Treagedovi nelíbilo. Snad to byla jeho kdysi vousy zarostlá tvář, kterou si kvůli jeho sestře oholil a nebo pohled jeho vypočítavých očí, který si zřejmě schovával jen pro něj, jelikož pokud se díval na Eframu, byla v jeho očích touha, vášeň a něha. Všechno to, co své sestře přál. Přál, ale také záviděl. Ze všeho nejraději by dal průchod své žárlivosti a nenávisti k lidem. Zabil by toho člověka a neměl výčitek, ale to také nemohl bez důvodu.

Snad tu byl právě proto. Proto, že hledal důvod k vraždě. Ne, hledal důvod k zabití. K usmrcení člověka z ušlechtilého důvodu. Zákony elfů zakazovaly zabít, pokud nešlo o záchranu života, svého nebo někoho jiného. Ano, to byl pravý důvod toho, proč zde vyčkával. Tak proč si to tedy sám nedokázal přiznat? Jelikož v něm byla hrdost a čest rytíře, mimo jiné i tolik bratrské lásky, že opravdu chtěl svou sestru chránit a také cítil odpor sám ke svým vlastním myšlenkám.

Proto to odmítal. Proto dál seděl v křoví a naslouchal jejich hlasům. Eframa však nebyla jen obyčejná elfí žena. Byla princeznou a nejstarším potomkem krále. Byla dědičkou trůnu…

Náhle Silawan uviděl, jak se v Treagedově levém rukávu cosi nebezpečně zalesklo…

„Treagede Vilheme, smím míti otázku?“ zeptala se smutně a neobyčejně oficiálně na to, kde byli a za jakých okolností.

„Jistě, paní,“ odvětil s přílišnou teatrálností. Úklona, kterou předvedl, byla až příliš hluboká na to, že byli sami v lese na panských pozemcích. Dost blízko paláce na to, aby stráže princeznu na procházce nedoprovázely a dost daleko na to, aby mohly zabránit tomu, kdyby se snad něco mělo přihodit.

„Jsou tvé city vůči mě opravdové? A nelži, prosím…“ řekla hledíc mu pronikavýma modrýma očima do těch jeho. V tom pohledu byla magie, díky níž by případnou lež okamžitě prokoukla.

Treaged věděl o magii elfů jen málo, ale před tímto byl varován. Měl se jen vetřít do princezniny přízně a zabít ji při první vhodné příležitosti. Tak jasný byl jeho úkol. Už ho měl téměř na dosah. Měl její důvěru a zdálo se, že jeho chvíle brzy přijde, ale tuto otázku neměla princezna položit, natož ji doprovodit tímto pohledem. Proč jen pojala podezření? Kde jsem udělal chybu? Nebyl připraven ji zabít. Nebyla vhodná doba. Takhle to nechtěl. Ale nemohl jí zalhat. Pak by se od něj odtáhla a kdyby jí řekl pravdu, že k ní nic necítí, tak by udělala totéž a jeho plán a několikaměsíční snažení by bylo zmařeno. To nemohl dopustit, musel ji tedy zabít ihned.

Silawan se vyřítil z křoví s bojovým výkřikem a vrhl se po Treagedovi dříve, než dýka stihla vniknout mezi Eframina žebra. Princezna s výkřikem uskočila.

Sledovala oba muže, jak bojují. Její bratr mečem a Treaged dýkou. Byl to tvrdý boj. Bez jakékoliv výzvy nebo pravidel. Eframa poznala, že bojují na život a na smrt. Přikrčila se do stínu mohutného řásníku.

„Proč se pořád chováš jako chlapec, Eframo?“ ptala se jí matka, „Ten luk a šípy, meče… Vždyť jsi žena, a krásná… Nemusíš skrývat svůj půvab a šarm. V brnění své srdce neskryješ.“ vzpomínala princezna. Slzy jí tekly z očí při té vzpomínce.

„Proč?!“ vykřikl při jednom z mnoha výpadů Silawan.

„Co jako…?“ ptal se pobaveně Treaged, který jakoby si jejich vzájemný souboj užíval.

- „Miluješ ho?“ tázal se jí Silawan.

„Ano…“ odvětila se slzami v očích.

- „Tak to tě lituji, sestřičko,“ pravil o poznání chladněji. Dívka se zahleděla do bratrových očí a uviděla v nich zášť. Dlouholetou skrývanou zášť, která až touto její láskou vyplula na povrch. Další z bolestných vzpomínek.

Proč na něho útočíš? Ze zášti? Z nenávisti? Což mě bráško tolik nenávidíš, že bys mi chtěl vzít to jediné štěstí, které mě potkalo? , ptala se sama sebe.

„Proč ji chceš zabít?“

„A kdo říká, že ji zabiju hned?“ V očích se Treagedovi nebezpečně zalesklo. Vysmíval se svému protivníkovi a burcoval ho tak ke vzteku.

„Jsi moje malá sestřička, nikdy ti nenechám ublížit,“ přísahal její bratr. Byl to slib daný z nutnosti, ale přesto řečený upřímně. Eframa věděla, že by jej Silawan nikdy neporušil. Kdyby to totiž udělal, musel by pak přijít před krále a vše o svém slibu mu povědět. Hrdost a čest by mu kázaly, aby si vyžádal trest. A jak by mohl otec potrestat svého syna za to že nechal ublížit jeho dceři? Eframa to raději ani nechtěla vědět… Už dál nemohla, ten souboj se před ní odehrával a ona nemohla zakročit.

Cos to říkal, Silawane? Že mě chtěl zabít? Tak-tak proto… Proto ta dýka… Ale to přeci není možné. Tragede, řekni, že to tak není! , prosila v duchu. Jenže její prosba nebyla vyslyšena. Namísto toho se ozval bolestný sten jejího bratra, kterého skrze své slzy jen matně zahlédla padat do mechu.

Rudý květ jeho krve se rozvíjel v lesním porostu a Treaged se s pohledem šílence ohlédl na Eframu.

Ten pohled… Ty oči…

„Uklidněte se veličenstvo, vše bude v pořádku. Odpusťte mi prosím tuto šarvátku, ale musel jsem se bránit takovémuto podlému útoku.“ Ale je pravda co říkáš? , nevěděla princezna. Před ní ležel její mrtvý bratr jako zátaras mezi ní a Treagedem.

„Ty-ty jsi mě chtěl zabít?“ zeptala se snažíc se potlačit vlastní zoufalství. Pohledem zabrouzdala k dýce v bratrových prsou.

„Ne, jistě že ne…“ usmál se. Ale tentokrát to nebyl svůdný úsměv milujícího muže. V tom úsměvu byl chlad, vypočítavost a lest. Eframa se nemohla soustředit na to, aby použila nějaké kouzlo. Byla příliš vyděšená a zmatená, ale přesto poznala, že jí lže. Proč? Proč jsi takový? ptala se ho ve svých myšlenkách, - „To myslím smrtelně vážně! Je to člověk! Nemůže s tebou žít. Lidé neumějí doopravdy milovat.“ , pravil k ní hlas jejího bratra. Ale bratr byl mrtvý, ten hlas vycházel z ní samotné.

„Lžeš!“ osočila jej, „Proč mi lžeš?!“ zavzlykala.

Treagedovi došlo, že hra je u konce. Že z tohohle už se nevykecá. Musel jednat. Vzal mrtvému elfovi jeho meč a blížil se k plavovlasé princezně se zbraní v ruce.

Eframa pevně svírala svůj luk, ale nebyla schopná vystřelit. Teď jí šlo o život. Měla právo se bránit, ale pojednou nechtěla. Jakoby už ani neměla proč… . Bratr se pro ni obětoval. Měla by tedy žít už pro jeho památku, ale mohla snad? Nyní? Po tom, co se zde stalo? A jak?

Těch několik vteřin se táhlo věčnost. Princezna se nedokázala rozhodnout. Natáhla luk a vložila šíp. Treaged se napřáhl k ráně.

„Sbohem, lásko…“ zašeptala.

Z úst člověka vyšel jen bojový pokřik. Treaged se rozběhl na posledních pár metrů. Eframa zavřela oči.

Tenké prsty pustily tětivu. Šíp letěl přímou krátkou cestou k cíli. Zasáhl Treageda těsně k srdci. Princezna uměla střílet dobře. Lidský muž zakolísal překvapením. Udělal ještě dva potácivé malé krůčky. Jeho ruce se pohnuly a zasadily princezně svůj poslední úder. Treaged i Eframa se skáceli k zemi.

„V očích slzy pálí,
bratře, ty to víš.
Ty víš koho miluji.
Ty jediný mi rozumíš.

Anebo snad ne?
Mýlí se srdce mé?
Co mi povíš, Silawane?
Je milovat tak zlé?

A co ty, Treagede,
odpovíš mi nyní?
Ne, ptát se je zbytečné.
Můj smutek a žal sílí.

Naše krev se mísí,
vidíte, jsme si souzeni.
Že cit nás ve smrti snoubí,
že jsme byli poblouznění…“

To tiše zašeptala Eframa z posledních sil tomuto prastarému lesu jako poslední modlitbu.