Trochu jiný svět

Krátká jednorázová povídka, kterou jsem napsala inspirována písničkou atlantida od miro Žbirky, kterou jsem tehdy našla na Youtube a upozornila mě na ni Eillen. Je to jen takové malé zamyšlení ani už nevím přesně nad čím :D

Povídku vkládám vrámci obnovy původní archivu stránek.

Trochu jiný svět

     Seděl doma na staré rozviklané židli a tiše čekal na svou milou. Z jeho očí tekly slzy ač nikdy nedával průchod svým slabostem. Miloval ji. Tolik ji miloval a ona ho zradila. Ona ho vyměnila za bohatého a o mnoho staršího muže než byl on. Upíral pohled na desku stolu a doufal že ještě přijde. Ještě jednou jedinkrát aby s ní mohl mluvit a říct jí jak moc ji miluje.

     Jenže ona nepřišla. Neměla ten den přijít. Na stole ležel její dopis a on ho již tisíckrát četl. Tolik doufal že to tak není, že by třeba alespoň přišla, že by mu to řekla... Mýlil se.

***

     Procházel osikovým hájem a nedaleko slyšel hučící řeku. Ten zvuk unášel všechny jeho sny. Odcházel. Opouštěl svůj rodný dům aby jinde hledal štěstí. Naposledy se ohlédl na svůj rodný kraj který dobře znal. Prožil tam celé své dětství, všechny ty klukoviny co dělal...

     Will se neubránil vzpomínání. Vzpomínky pálily a on se jen tak-tak bránil slzám. Neměl už co tu hledat. Sbalil si své věci a odešel. Věděl že nebude nikomu chybět ale netušil jak moc mu bude chybět jeho rodná zem. To místo a vzpomínky. Doufal jen že ho někde čeká štěstí, o kterém zde mohl jen snít.

***

     Ozvala se rána. Další z mnoha. Celé civilizace se hroutili, tisíce i miliony lidí umírali. Na zemi se rozpoutalo peklo. Nikdo se nemohl nikam schovat. Všeničící bomby křižovaly vzduchem, který se brzy nasytil prachem a radioaktivním spadem. Nebylo úniku od plamenů a anarchie, která zavládla v místech kam už bomby dopadly. A proč to všechno? Proč lidé rozpoutali takový boj. Pro své malicherné hádky a hloupost, jim vlastní. Kdyby spolu více mluvili nemuselo se tohle stát. Nikdy to nemuselo dojít tak daleko. Ale to se nestalo.

***

     Doren znal všechny ty příběhy. Znal osudy mnoha lidí a věděl jak skončil svět nad hladinou o kterém všechny ty příběhy vyprávěli. Svět, který téměř celý skončil pod hladinou, kde byl i jeho svět. Jeho a celého jeho lidu.

     On u toho byl. Věděl o té zkáze a díval se na ni. Ve svých snech viděl všechno. Měl dar vidění už od narození. Viděl a prožíval životy lidí nad hladinou. Mohl být kýmkoliv si přál ale v těch snech prožíval jen jejich bolest. Netušil proč se mu nikdy nesnívá o těch šťastných okamžicích jejich životů. Viděl vždy jen násilí, smrt, bolest... Zmáhalo ho to.

     Plul zrovna kolem bývalého korálového útesu a prohlížel si kdysi krásné místo. Ale i moře a oceány byli poznamenány válkou nahoře. I sem dopadl radioaktivní spad, který pomalu ale jistě ničil i Dorenův lid.

     "Dorene?" oslovil jej v myšlenkách známí hlas.

     "Ano, Halakezie?" ohlédl se na ni. Byla ještě malou velrybou, ale k Dorenovi pohlížela jako ke svému otci a on k ní jako k dceři, kterou nikdy neměl.

     "Tebe něco trápí..." řekla a dívala se na něj svýma velkýma kytovčíma očima.

      "Trápí mě náš osud, Halakezie," pravil jí a svou ploutví ji pohladil po tváři, "Náš lid trpí a mi umíráme. Dříve nás lovili a zabíjeli bez slitování. Neslyšeli naše myšlenky a nerozuměli řeči, ale pořád jsme tak nějak přežívali ale dnes? Moře se změnilo, Halakezie. Rodí se velryby s osmi očima a některé i ploutvemi navíc. Jsi jedna z mála těch, které se narodili tak jak mají být. Ti, kteří se narodí jinak nemohou mít děti. Nesmějí mít děti, Halakezie, a také brzy umírají. Blíží se náš konec."

     "A proč ti lidé neslyšeli naše myšlenky?" zeptala se s dětskou naivitou.

     "Oni neuměli používat mozek, má milá. Chceš něco ukázat?" zeptal se a když velrybka přikývla plul s ní dál na volné moře.

     "Ukážu ti co lidé vytvořili a ty pak možná pochopíš. Víš kdysi jsme žili ve vzájemné shodě. Rozuměli nám a mi jim. Ale postupem let se od nás oddálili. Přestali používat mozek a přestali si cenit toho co jim dávalo život."

     "Proč?"

     "Protože se zkrátka změnili. Svět se mění a mi s ním. Jenže lidé si mysleli, že to mohou zvrátit. Že se svět bude měnit podle nich a ničili ho. Aby neslyšeli naše námitky přestali s námi mluvit a začali nás zabíjet. Dokonce i když už jsou jejich civilizace v troskách na nás jejich konání doléhá." Dorenovi myšlenky byli unavené a pomalé. Nechtěl o tom příliš mluvit jakoby nestačilo že se celý jejich svět rozpadal.

     "A co bude až mi nebudeme?" zeptala se Halakezie.

     "Nevím... život půjde dál, ale... Ale bez nás. Kdo ví, třeba přežijeme v jiné podobě. Probíhá teď mnoho mutací, třeba jedna z nich bude schopná přežít..." přemýšlel starý velrybí samec.

     "A kdy to bude?"

     "Takový proces trvá tisíce, možná miliony let..."

     "Ale..."

     "Ne, Halakezie, toho se nedožiješ. Možná je to dobře. Kdo ví. Třeba jednou moře klesne a póly zase zamrznou. Třeba budou noví lidé... Kéž by se poučili ze svých minulých chyb. Ale to nebudou moci. Nebudou vědět nic o tom co bylo..." Pluli zrovna kolem bývalého města Sydney. Vysoké domy, které nezničila atomová bomba, stáli jako jakési náhrobky padlé lidské civilizaci na dně oceánu. Halakezie se dívala rozšířenýma očima a snažila se si představit ty, kteří v nich žili jak jí o nich Doren vyprávěl. Dvounohé tvory s očima blízko u sebe, bez ploutví, dýchající vzduch. Tu a tam se dala zahlédnout kostra některého z těch tvorů.

      "Tak takhle jednou skončíme i mi?"

      "Ano, Halakezie... Tak nějak..." odpověděl a vedl jí pryč od těch domů vstříc jejich vlastní bolestné záhubě.

Autor: Jackie Decker Vydáno: 28.3.2010 9:43 Přečteno: 168x Hodnocení: neohodnoceno

Vaše hodnocení: 1 2 3 4 5

Formát pro tisk