Ztracená hvězda

Žánr: Fanfiction (Odkaz dračích jezdců), dobrodružné

Přístupnost: Pro všechny bez omezení.

Něco k ději: Eragon nalezl v Dračích horách modré vejce a vylíhla se mu Safira. Kdo by neznal tento příběh. O něco málo později se vylíhlo i druhé, rudé vejce. A tehdy se stal dračím jezdcem i Murtagh. Je ještě jedno dračí vejce, které se doposavaď nevylíhlo. To vejce má Galbatorix a jen tak lacino ho nevydá. Co když ale Galbatorix nezískal všechna poslední nevylíhlá dračí vejce? Co když někde je ukryté ještě jedno...?

Víme, že Brom a Morzan byli původně "přátelé", pokud tak o nich můžeme vůbec mluvit. Toto ale neníjejich příběh. Je to příběh elfa, který čekal na svou příležitost stát se součástí velkých příběhů a nakonec skončil zapomenutý, kdesi v jeskyních pod Dorü Arabeou...

Upozornění: Postava Vaetera se v žádné knize nevyskytuje, stejně jako nebylo prozatím zmíněno žádné další dračí vejce, které by mohlo někde být. Na tuto myšlenku mě přivedla jeskyně na Andoru, kde jsem pro jednu hráčku vedla příběh až na místo kde jej nalezla, ve snaze zpestřit děj. Vy teď můžete posoudit, nakolik by se něco takového jako jsem si já vymyslela, mohlo či nemohlo ve světě Alägeasie stát.

Poděkování: Můj dík patří Melancholic, za drobý nápad i odehrání v jeskyni.

Ztracená hvězda

Jmenoval se Vaeter, podle zapomenuté hvězdy elfů. Té, která se ztratila v temnotě noci. Poslední dračí jezdec, kterému se vylíhlo vejce, před pádem řádu...

Tak jako Brom a Morzan byli učedníky učedníky Oromisovými, tak byl Vaeter učedníkem Ismédy den Casseneité, dračí jezdkyně, jejímž drakem byla Sakira zářivé fialové barvy.

Byl ještě elfím dítětem, když se pro něj vylíhlo jeho vlastní vejce. Malý stříbrný dráček dostal jméno Rimgar a Isméda se Sakirou si je oba vzali pod svá ochranná křídla. Chlapec se učil rychle a dobře. Jeho dar magie byl vyjímečný... Ale přese všechnu snahu trval jemu jako jiným, trénink mnoho let.

Když Galbarotix ukradl Šruikanovo vejce a se svými křivopřísežníky vyhlásil válku řádu, Vaeter ještě ani nebyl plnohodnotným jezdcem, jak by si býval přál. A pak se vše začalo hroutit. Bromova Safira zemřela. Morzan ji zabil. Vaeter je oba znal a prožíval tuhle zradu s Bromem. Mnoho jezdců zemřelo, až nakonec ti nejstarší rozhodli, že je třeba udeřit plnou silou na pevnost Ilirea, kterou pro sebe Galbatorix zabral.

Všichni jezdci už se vydali na cestu a začali se formovat v Dračích horách. Isméda však na Dorü Arabee ještě chvíli otálela. Musela. Čekala jí ještě jedna věc, kterou bylo třeba udělat. Vysvětlit svému žáku, že nemůže letět do boje s ní...

„Chci taky letět, mí Ebrithila, Isméda-elda!", naléhal.

„Ne Vaetere," ani na svého učně nepohlédla, „ještě nejste s Rimgarem připravení. Zůstaň tady..." Natáhla si plátové rukavice po boku své dračice.

Má stejné právo účastnit se bitvy, jako kterýkoliv jiný jezdec, Ismédo. Oponovala jejímu rozhodnutí Sakira.

Já vím... O to však bylo její rozhodnutí v tomto směru těžší. Věděla, že Vaeter má právo letět, že všichni letí... Jenže byl ještě příliš mladý. Nemohu je v bitvě ochránit a oni sami by byli jedněmi z prvních, kteří by zahynuli. Jak by mohli vzdorovat takové přesile?

Pokud Galbatorix zvítězí, poletí sem pro zbylá Eldunarí a dračí vejce. Zemře stejně pokud tu zůstane...Ano, i to Isméda věděla, jenže kam mohla v těchto časech Vaetera poslat? Do Du Weldenvardenu? Byl elf, byl dračí jezdec, ale Galbatorix by si nedal pokoj, dokud by ho nevylákal z úkrytu nebo elfí hvozd nedobil. Ne, věděla že pokud v bitvě neuspějí, Vaeter nejspíše zemře. Chtěla mít však alespoň naději, že pokud uspějí, bude žít...

„Chci letět! Všichni jezdci jsou buď mrtví, nebo letí..."

Tak...! Přisvědčil mu Rimgar v myšlenkách.

„Odvaha není všechno, Vaetere. Cožpak ses nic nenaučil? Ještě jsi nebyl v žádné bitvě, jak se chceš postavit Galbatorixovi a jeho křivopřísežníkům? Nemohly bychom vás se Sakirou chránit, chlapče. Máš velký dar magie, ale ani ten tě nezachrání, ještě neovládáš tolik starověký jazyk jak bys potřeboval. Ne...", položila mu konejšivě dlaň na temeno a Vaeter sklopil hlavu.

„Ale Brom..."

„Brom už je přeci jen starší než ty a zkušenější. S Morzanem byli jako bratři. Jemu by nezabránili v boji ani všichni draci co jsou. A ani on se této bitvy neúčastní, po smrti Safiry je jako vyměněný. Ani Oromisova slova jej nezadržela v jeho nenávisti. Vybral si vlastní osud...", hluboce si povzdechla.

„Nemysli, že tvůj úkol zde je méně důležitý. Není...", Opět pozvedl zrak aby své mistryni pohlédl do tváře. „Jsou zde uložena všechna dračí vejce, která zbyla a všechna eldunarí. Pokud v bitvě o Ilireu neuspějeme, pak budete s Rimgarem to poslední, co bude stát mezi nimi a Galbatorixem. Doufám, že se tak nestane. Ale jistě to říct nemohu." pousmála se, stáhla ruku z jeho ramene, vyhoupla se do Sathiřina sedla, zdvihla ruku k pozdravu a zavolala ve starověkém jazyce slova elfího pozdravu: „Atra esterní ono thelduin, mor'ranr lífa unin hjarta onr, un du everínyaono vardy."

Do mysli mu pak vstoupilo Sathiřino vidění Opatrujte se mláďata... A pak už dračice mávla křídly a spolu se svou jezdkyní se vzdalovala k obzoru.

Chlapec a jeho stříbrný dráček tam zůstali stát sami.

Myslíš, že uspějí?, ptal se se strachem v srdci svého draka.

To netuším o nic víc než ty, maličký. Nezbývá nám než čekat a doufat.

***

Uplynulo mnoho dní a Vaeter s Rimgarem stále neměli žádné zprávy. Stříbrný drak ležel nedaleko pevnosti a jeho jezdec seděl na nejvyšším bodě toho kopce, aby viděl na pobřeží. Oba už byli tím čekáním velmi unavení a tak se zdálo jako vysvobození, když u zdejších břehů zakotvila loď. Byla to loď bez vlajek a vyplul z ní jen jediný člun, který se vzápětí vrátil zpět. Kdosi však na ostrově Vroengard zůstal a počal se pomalu vydávat do vnitrozemí.

Vaeter by ho neviděl, ale Rimgarův zrak byl v tomto směru neomylný.

Kdo myslíš, že to je?

- To nevím...

Myslíš, že je to někdo z našich? Sám jezdec si však neuměl představit že by někdo z těch, které viděl slavné a mocné odlétat, by se měl vrátit právě takto.

- To nevím, ale co vím je, že Galbatorix to zcela jistě není...Vaeter se zasmál a drak se zazubil. Je zraněný... Velmi zraněný... A to už Vaeter na nic nečekal. Rozběhl se k Rimgarovi, vyhoupl se mu na hřbet a rozletěl se k němu. Kdo to může být? Nechápal. Loď už se odpoutala a mířila pryč.

Je to Gilueter...

Vaeterovi poskočilo srdce. Znal to jméno. Jistě že ho znal. Byl to jeden z jezdců, kteří kvůli Galbatorixovi ztratili svého draka.

Letěli rychle. Stříbrné vlasy mu vlály ve větru stejně lesklé, jako byly i šupiny jeho draka.

Konečně. Sletěli níž a jezdec seskočil z drakova hřbetu. Pospíchal. Chtěl jezdce uzdravit... Ale ten právě padl do prachu cesty.

„Gilueter-elda!" zvolal a přiklekl k němu. Jeho zranění se nezdála veliká, o to však byla horší. Soustředil magii aby je prozkoumal, ale zjistil že jeho vnitřní zranění jsou obrovská... V očích se mu zaleskly slzy. Nadechl se a chtěl začít s léčením. Vždycky říkali že jeho magie je veliká, možná by ho dokázal uzdravit s Rimgarovou pomocí, aniž by za to zaplatil životem...

Ale Gilueter jej jen z posledních sil chytil za ruku...

„Vaeter-finiarel, jsou... mrtví... Byli jsme... Poraženi...", hlesl z posledních sil. Elf mu hleděl do blednoucích očí. Nechtěl to slyšet. Nechtěl nic slyšet, natož takové zprávy. Chtěl ho vyléčit, uzdravit, zachránit...

Ale bylo to zbytečné.

Dračí jezdec následoval svého draka na věčnost a na poměry elfů mladý muž jen hleděl jak se z jeho těla vytrácí život...

Až nyní si povšiml, že muž třímá v ruce Ismédin meč...

***

Vaeter nemohl svého bývalého známého a přítele, nechat jen tak ležet. Navršili s Rimgarem mohylu kamenů a pohřbili ho se všemi poctami, které mu dokázali dát.

Když tak Vaeter stál u té mohyly, v jeho srdci byla bolest a tíseň. V očích mu hrály slzy tichou melodii neodvratně se blížícího konce a vítr si pohrával s jeho stříbrnými vlasy. Stál tak dlouho. Velmi dlouho a jeho myšlenky se rozplynuly až ztratily všech podnětných tvarů.

A pak do něj Rimgar šťouchl lehce čumákem.

Musíš být silný, maličký... My oba...

-         Byla mou mistryní...

A je jí stále, i když už její duše odplula v dál.

- Proč mi ho poslala? Pevněji sevřel starobylé pouzdro Ismédina meče.

To nevím. Možná abys nezapomněl, co ti říkala. Nyní jsme my to jediné co stojí mezi Galbatorixem a vším co je ukryté v jeskyních Dorü Arabea. Je na nás to ochránit.

- Ale jak? Jsme jen dva a oni už jsou určitě na cestě sem...

Na něco přijdeme. Uvidíš... Jenže to už se jakoby na stvrzení Rimgarových slov, na obzoru objevili draci. Vaeterovo srdce se pohnulo. Kde byl teď žal a smutek...? Popadl meč a v myšlenkách rozkázal Rimgarovi: Zdrž je. Vím co musím udělat... Musíš mi dát čas... Věděl, že tím posílá svého draka na smrt, ale také to, že beztak nemají naději. Isméda mu řekla, že pokud v bitvě o Ilireu nevyhrají, musí ochránit zbývající dračí vejce. A on věděl jak to udělat...

Rimgar mohutně zařval. Dobře, maličký, pospěš si! Vznesl se a obkroužil pevnost, zatímco mladý jezdec se vnořil do nitra pevnosti. Kdyby někdo nahlédl do těch dní skrze vzpomínky, viděl by krásu pevnosti v posledních chvílích zašlé slávy. Ale on teď tu krásu nevnímal.

Seběhl rovnou dolů do jeskyní, kde bylo mnoho výklenků a v každém z nich jedno eldunarí od malinkých po velká v nejrůznějších barvách... Ty ale nechal být, nemohl je zachránit. Rozhodně ne všechny, neměl na to čas.

Doběhl do zadu ke stěně a na malý výstupek položil svou dlaň s Gedwëy Ignasia a tiše zašeptal, pln soustředění na svůj nynější úkol.

„Jsem Vaeter, poslední strážce citadely, fricai un Šrur'tugal. Hledám poslední útočiště. Otevři se!" Přikázal a skalní stěna se otevřela. Odhalila tak malinký výklenek, kam by se stěží vměstnal člověk, ale vejce do něj ukrýt mohl.

Prvotní překvapení z toho, že se mu cesta otevřela, vystřídala potřeba splnit oč byl žádán. Přispěchal k dračím vejcím, která zůstala uložená na podstavci uprostřed kruhového stolu ve středu místnosti se sloupy a s hrůzou zjistil, že nemá čas ani možnost schovat vejce všechna. Modré, červené, zelené a stříbrné...

Zastavil se a zaváhal. Věděl, že musí něco udělat, ale netušil které vybrat. Tam nahoře nad jeho hlavou a pevností už bojoval Rimgar se Šruikanem a Morzanovým drakem. Byl zraněný a čas se mu krátil.

Vaeter tedy sáhl po stříbrném vejci a utíkal zpět k výklenku, kam dal vejce i meč. Ještě se otočil a pohlédl na kamenný stůl uprostřed. Rozběhnout tam už se však nestačil. Netušil kdo, ale někdo zasadil Rimgarovi smrtelnou ránu a ten se zhroutil v posledních křečích.

Další smrt. V tak krátkém čase od těch ostatních...

Zhroutil se. Zoufalství a prázdnota bylo to jediné co dokázal vnímat. „Zavři se..." zašeptal ještě a klesl konečně k zemi. Věděl, že se musí odplazit dál od toho místa, aby Galbatorix nezjistil že ještě nějaké vejce ukryl a kam, ale síly už měl pomálu.

***

Vaeter byl zničený a zoufalý ze ztráty Rimgara a Galbatorixovi by nebyl soupeřem ani při plném vědomí a síle. Král jej pro to porazil a nechal v bolestech umírat ještě hodně dlouho. Smál se mu do tváře a nutil jej sledovat jak si odnáší všechna eldunarí a poslední zbylá vejce a pak odešel aniž by mu ponechal jakoukoliv naději na záchranu.

Chlapec sevřel amulet na svém krku. Stříbrný přívěšek tvaru hvězdy, který měl od narození. Darovala mu jej matka, když mu dávali jméno. A do té hvězdy uzavřel své vědomí. Tak jako draci mají svá eldunarí, tak Vaeter ukryl svou duši do toho amuletu.

Nemohl odejít za Rimgarem, leč by si to přál ze všeho nejvíc. Musel přetrvat a třeba i věky. Co když možná jednou někdo Galbatorixe přeci jen zabije, co když jednou přijde znovu čas pro novou éru dračích jezdců... Musel zanechat nějaký odkaz. Něco aby mohl dát vědět, někomu dalšímu, kde je poslední svobodné vejce. Pro nového jezdce, pro budoucí generace...

Z posledních sil si amulet strhl a zahodil. Jeho duše se zcela odpoutala od těla a to konečně ulevilo jeho bolesti svou smrtí. Ne však bolesti ze ztráty a zmaru. Tu si Vaeterova ztracená hvězda ponese až do konce svých dní.

A možná až do konce věků Alagäesie...

Autor: Jackie Decker Vydáno: 13.7.2010 10:15 Přečteno: 74x Hodnocení: neohodnoceno

Vaše hodnocení: 1 2 3 4 5

Formát pro tisk